David Hume

[Hjúm], *7.5.1711 – †25.8.1776, skotský filozof a historik. Vystudoval práva. V letech 1734–1737 podnikl studijní cestu po Evropě. Posléze pracoval jako knihovník na univerzitě v Edinburghu (1752–1751) – v tomto období se věnoval především historii (Dějiny Anglie). Při svém pobytu v Paříži (1763–1766), jako sekretář vyslance, se stýkal s francouzskými osvícenci (např. s J. J. Rousseauem

). Hume se kriticky vyrovnává s filozofií Lockovou

a Berkleyovou

a završuje novověký britský empirismus

. Souhlasí sice s Lockem, že východiskem lidského poznání je smyslová zkušenost, ale upřesňuje, že tato smyslová zkušenost lidem poskytuje pouze jednoduché dojmy (impressions), z nichž pomocí své představivosti (imagination) člověk vytváří komplexní představy (ideas). Rozumová činnost pak spočívá ve sdružování těchto představ a ve vyhledávání souvislostí mezi nimi a to podle (1.) principu podobnosti a odlišnosti, (2.) principu prostorové a časové soumeznosti (sousednosti) a (3.) principu kauzálního spojení. Jestliže podle Berkleyho existují pouze mysl (duchovní substance

) a její představy, Hume tvrdí, že žádná duchovní substance není a že existují jen samotné představy. Z toho ovšem plyne, že věda musí rezignovat na poznání skutečnosti samé a podstat věcí a pracovat jen s poznatky, které přímo vycházejí z empirie. Hume je proto pokládán za klasického představitele novověkého skepticismu a agnosticismu. Empirie je podle Huma ovšem i základem etiky. Původem lidského jednání jsou afekty a vášně. O jeho mravní hodnotě nerozhoduje rozum, nýbrž to, zda člověk jedná v rámci své přirozené touhy po blaženosti – aniž by tím však omezoval zájmy a tužby druhého. Z díla: Dějiny Anglie, Zkoumání lidského rozumu, Přirozené dějiny náboženství, Zkoumání o zásadách mravnosti.