logický pozitivismus

Směr v rámci novopozitivismu, vzniklý ve 20. letech 20. století na základě filozofie Vídeňského kruhu

. Pokračuje v subjektivně idealistickou tendenci pozitivismu vycházející od G. Berkeleye

a D. Huma

a obsažené i v machismu; zříká se však biologicko-psychologických přístupů k problémům poznání a snaží se sloučit subjektivně idealistický empirismus s metodou logické analýzy. Využívá přitom vývoj soudobé vědy, v níž symboly a znakové prostředky, matematizace a formalizace hrají rostoucí roli, jakož i poznání závislosti forem pozorování skutečnosti na typu jazyka, aby jej intepretoval v duchu subjektivismu a konvencionalismu. Znaky a symboly se absolutizují a nezbytný přechod filozoficko metodologické analýzy za jejich hranice se odmítá jako nepřípustná metafyz. Cíl svých zkoumání vidí logický pozitivismus v reorganizaci vědy, jejíž systém sjednocené vědy by měl poskytovat čisté popisy bezprostředně daného. Krajní scientismus

tohoto směru se projevuje ve stanovisku, že pozitivisticky pojaté speciální vědy představují jedině možný typ vědeckého teoretického poznávání, které zcela postačuje pro vypracování všeobjímajícího názoru na svět. – V průběhu 30.let, kdy se hlavní představitelé logického pozitivismu přesunuli do USA, se směr vyvíjel ve formě logického empirismu. V této své pozdní etapě byl nucen vzdát se řady tvrzení formulováných Vídeňským kruhem, když ztroskotaly pokusy o realizaci jeho programu. Místo původního jazyka pozorování navrhují stoupenci logického empirismu věcný jazyk jako výraz smyslového pozorování fyzikálních jevů, místo principu verifikace možnost přímého nebo nepřímého ověření, místo požadavku redukce obsahu vědy na empirická data stavějí princip možné empirické interpretace teoretických systémů. Stoupenci logického empirismu vydávají tyto kompro misy za liberalizaci původně strohého novopozitivismu nebo za jeho další vývoj. Základní nedostatky pozitivismu však odstraněny nejsou. Nemožnost uskutečnit svůj vlastní výzkumný program vyvolala již od poloviny 20.1et hlubokou krizi logického pozitivismu, která v 50. letech vedla ke ztrátě postavení vedoucího směru filozofie a v 60. letech pak přestal logický pozitivismus jako samostatný směr existovat.