relativismus

[Relatyvizmus, latina], gnozeologické stanovisko, absolutizující relativnost a proměnlivost obsahu poznání; skeptická teorie, omezující poznání na vztahy (relace), v nichž jsou věci k sobě navzájem; vlastní předmět, tak jak je „o sobě“, zůstává nepoznatelný. Relativismus absolutizuje ontologicky proměnlivost věcí a jevů, popírá jejich relativní stabilitu a kontinuální vývoj. Neuznává objektivní, na subjektu nezávislou pravdu. Proto zveličuje závislost poznání na jeho subjektivních podmínkách, na biologických potřebách subjektu, jeho duševním stavu, na logických formách a teoretických prostředcích poznání. Teoretickým základem relativismus je proto zpravidla subjektivně idealistický světový názor. Skutečnost vývoje poznání, v němž se každá jednou dosažená úroveň zákonitě překonává, je v relativismu chápána jako důkaz jeho subjektivnosti, což vede k agnosticismu. Jestliže neexistuje na člověku nezávislá pravda, závisí poznání a bytí na člověku. Toto hledisko vyjadřovali již starořečtí sofisté: Protagoras tvrdil, že člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou a zdůrazňoval tak relativismus poznání. Prvky relativismu obsahují i názory skeptiků. Relativismus myslitelů 16.–18. století (Erasmus Rotterdamský, M. Montaigne, P. Bayle) je zaměřený proti náboženskému dogmatismu a metafyzice. Jinou roli sehrával relativismus v idealistickém empirismu (G. Berkeley, D. Hume, pozitivismus, pragmatismus), kde se stal základem subjektivismu. Relativistické závěry činili i někteří filozofové a přírodovědci z nových objevů ve fyzice koncem 19. a zač. 20. století (E. Mach, J. H. Poincaré).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 25. 7. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: filozofie života, rétorika, subjektivismus.