gestaltismus

Psychologie

[Geštaltyzmus, němčina], Gestaltpsychologie, tvarová psychologie, celostní psychologie – idealistický psychologický směr, který vznikl na začátku 20. století v Německu jako reakce na tehdy převládající snahy vysvětlovat složitější psychické děje řetězením (skládáním a rozpojováním) prvků podle zákonů asocianismu. Podle gestaltismu nelze odvozovat celistvost duševních jevů druhotně z jevů elementárních (počitků, jednoduchých citů). Na základě tzv. primátu celku či tvaru je psychika nedělitelná na jednoduché prvky, které jsou asociovány do smysluplných celků; vlastnosti složek jsou podmíněny zákonitostmi celku a nikoliv naopak. Rámec gestaltismu je dán třemi základními větami: deskriptivní (prvotní a rozhodující je organizace obsahů, procesů a jevů do nedělitelných smysluplných celků), dynamickou (vše psychické je určeno zákony, jež strukturují celek, tzv. tvarovými zákony) a psychofyzickou (psychickým „tvarům“ odpovídají tvary fyzické). Veškeré psychické děje jsou organizovány do celostních (tvarových) kvalit (Gestaltqualität), které jsou apriorně dány (princip invariace) a které utvářejí procesy vnímání (figura a pozadí) i myšlení (tvarové zákony). Přestože náznaky gestaltismu jsou patrné již u E. Macha (poznávání na základě smyslové zkušenosti jako tvarový problém) a A. Meinonga (tvarový charakter myšlenkových pochodů), skutečný rozmach gestaltismu představuje až formulace tzv. tvarové domněnky W. Köhlerem (ve fyzikálních, biologických i psychických systémech dominují „tvary“, tj. dané a strukturované celky, jejichž interakce a poměry určují dynamiku příslušných dějů) a upřesnění pojmu celostní (tvarové) kvality (Ch. Ehrenfels) J. Volkeltem (celek či tvar má vždy psychicky vyšší kvalitu než pouhý součet jeho prvků – například melodie je „vyšší jakostí vědomí“ než sled jednotlivých tónů). Strukturovanost psychiky („tvary“ jako výslednice půstibení vnitřních tendencí a zákonů), nedělitelnost „tvaru“ na části a proměnlivost tvarových konfigurací, vytvářející prostřednictvím tvarových zákonů psychický pohyb, se staly ústředními body gestaltismu, jež byly studovány zejména v kontextu „inteligence zvířat“ (W. Köhler) a myšlení dětí (K. Koffka). Podle odlišných způsobů výkladu těchto předpokladů se proud gestaltismu rozštěpil do tří směrů, představovaných třemi školami: berlínskou (M. Wertheimer, W. Köhler, K. Koffka), lipskou (F. Krueger, J. Volkelt) a štýrskohradeckou (S. Witasek, V. Benussi). – Gestaltismus jako strukturální směr vyloučil kauzální přístup ke zkoumání psychických procesů a svým apriorismem zminimalizoval roli aktivní regulace psychické činnosti člověka (vyloučení dialektického procesu analýzy a syntézy při vytváření, pojmů, soudů a postojů). Výkladem chování na základě smyslupných celků ovlivnil řadu současných idealistických filozofických směrů holistického zaměření a některé obory přírodních věd (etologie). Strukturalismus gestaltismu poznamenal i kybernetické koncepce N. Wienera a ve své obecnosti přispěl k rozvoji systémových metod výzkumu (teorie systémů L. von Bertalanffyho).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 8. 3. 2024
Autor: -red-

Odkazující hesla: berlínská škola, denkenpsychologie, disparace, Ferdinand Kratina, fí-fenomén, figura a pozadí, Kurt Koffka, Mihajlo Rostohar, Otto Selz, psychologický atomismus, psychologie náboženství, Stephan Witasek, štýrskohradecká škola, učení, vhled, vizuální percepce, Wolfgang Köhler, Wolfgang Metzger, würzburská škola, zaměřenost.