postoj

Psychologie

Hodnotící zaměření jedince, predisponující jej k specifické aktivitě ve vztahu k určitému objektu, situaci či hodnotě; specificky lidský faktor zaměřující svou hodnotící složkou chování individua vůči danému objektu kladným či záporným směrem; tendence reagovat v sociálním prostředí na danou hodnotu určitým způsobem, ovlivňující rozhodování na všech úrovních jeho uplatnění a přispívající k vyvolání či eliminaci určitého motivu; prostředek orientace člověka v mnohoznačném sociálním prostředí (W. James), vykazující motivačně afektivní a kognitivní charakter v rovině vědomých i nevědomých procesů (S. Freud), chápaný též jako „mentální a neurální stav připravenosti k typickému reagování, utvářený na základě individuální zkušenosti“ (G. W. Allport); motivační dispozice ovlivňující chování člověka vůči objektům a situacím, která sama o sobě nevytváří program činnosti jako potřeba (P. T. Young). – Obecně platí, že postoje se vyvíjejí v průběhu činností, směřujících k uspokojení určitých potřeb. Utvářejí se v procesu hodnocení objektu či situace a zpětně vymezují psychologický význam hodnot jako výraz vztahu mezi postojem a jeho objektem, tj. jako osobní koncepci žádoucího. Ze sociálně psychologického hlediska je postoj výrazem pozice osobnosti vůči světu a požadavkům (normám) spol. Je určován jako světonázorový prvek v dynamice pozitivního, negativního či neutrálního hodnocení určitého výseku reality a jeho intenzita se projevuje v úsilí, jakým je postoj prosazován a obhajován, resp. jak silně je obsazen obrannými mechanismy. Postoj jako psychologická reprezentace těch společenských a kulturních vlivů, jež na jedince účinně a trvale zapůsobily, plní v rámci psychické regulace a řízení činnosti funkce instrumentální či utilitární (postoj jako prostředek dosažení cíle), ekonomické (postoj jako prostředek rychlé a úsporné orientace v okolním prostředí), expresívní (uvolnění vnitřního napětí, resp. získání podpory či ospravedlnění svého chování projevením postoje) a funkce obranné (tzv. ego-defenzívní funkce postoje). Tato klasifikace funkcí postoje umožňuje (na rozdíl od klasických koncepcí rozlišujících v postoji kognitivní, emociální a konativní komponenty) rozvinout takové přístupy k analýze postoje, které respektují vztah objektu postoje k celému repertoáru potřeb jedince. Přestože se postoje všeobecně považují za výsledek učení, předpokládá se významný podíl genetické determinace v procesu jejich vzniku a modifikace; změny postoje jsou přitom závislé na jednorázových (intenzívních) a opakovaných (akumulovaných) činitelích vycházejících jak ze sociálního prostředí (restrukturace společenských hodnot), tak ze stavu subjektu (věk, nemoc). Nejúčinnějším prostředkem vnějšího ovlivňování postoje je sociální komunikace.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 12. 7. 2024
Autor: -red-

Odkazující hesla: Charles Osgood, komplex, odpor.