Křesťanské umění do začátku 6. století lze chápat jako raně křesťanské, v oblasti
východořímské říše v užším smyslu jako předbyzantské. Rozvoj vlastního byzantského výtvarného umění, slohově anticipovaného již v 5. století v malířskou výzdobě v
Ravenně, začíná za
Justiniána a šíří se i na západ, zejména do
Itálie a
Afriky, byzantské výtvarné umění syntetizuje podněty z celé ríše, vrcholící v chrámu
Hagia Sofia, typu byzantské kupolové baziliky, konstrukčně podmíněném
pendentivem a ideově detailním propracováním symboliky kopule (země, vesmír, nebe). Z mozaik vynikají soubory v Ravenně a
Poreči, v
knižní malbě Vídeňská Genesis,
evangeliáře Rabulův a Rossánský, svědčící o kodifikované křesťanské ikonografii, a v uměleckém řemesle zejména
hedvábnictví. Po
obrazoborectví dochází k renesanci a k rozvoji byzantského výtvarného umění za
makedonská dynastie a za
Komnénovců, kdy významně působí ve slovanských zemích a Itálii, vzorem pro architekturu byla Nea v
Konstantinopoli (trojlodní bazilika s pěti kopulemi nad křížením a mezi rameny vepsaného kříže), samostatnou skupinu představuje soubor klášterů na poloostrově
Athos, rozvíjí se mozaika a knižní malba oživuje antické tradice (
Jozuův svitek,
Kázání Řehoře Nazianského,
Menologium vatikánské knihovny, 9.–10. století), později nastoupily abstraktní prvky nahrazující přírodní rámec scén zlatým pozadím odpovídající středověké estetice, podobně jako omezení ilustrací, proměna barevnosti a kaligrafismus. Obnovené uctívání ikon vedlo k rozkvětu
deskové malby se závaznou
ikonografií (
ikonostasy s mariánskými a christologickými cykly), která se stala východiskem i pro západoevropské umění, umělecké řemeslo rozvíjelo textil, zlatnictví s využitím drahokamů a
emailu,
gemy a řezbu ve slonovině. Po dočasném úpadku byzantského výtvarného umění došlo za
Palaiologovců k vědomému obrození helénské kultury s těžištěm v malířství, usilujícím o optickou a dějovou jednotu, dramatičnost a vyjádření prostoru a objemu, například
fresky ve sv. Pantelejmonu u
Skopje (1164) a mozaiky u sv. Apoštolů v
Soluni (1315), které spojením výjevů, architektonických motivů a krajiny silně ovlivnily
gotické umění. Posledním velkým souborem byzantského výtvarného umění jsou kláštery a jejich výzdoba v
Mistře, naznačující řešení podobných problémů jako
italské umění na prahu novodobého renesančního nazírání. Po pádu
Byzance byl odkaz byzantského výtvarného umění rozvíjen v balkánských státech, v
Gruzii,
Arménii,
Itálii (
Benátky) a jinde, zejména činností řeckých umělců.
Vytvořeno:
14. 3. 2000
Aktualizováno:
9. 3. 2007
Autor: -red-
