kritický realismus

Filozofie, a) ve všeobecném smyslu gnozeologické stanovisko, které v protikladu k naivnímu realismu „realisticky“ uznává objektivní existenci světa a její nezávislost na lidském vědomí, avšak zároveň „kriticky“ podtrhuje význam subjektivních momentů v poznání (smyslové a jiné klamy, subjektivní zájmy a sklony), jež bez kritické racionální analýzy brání postihnout svět, jaký skutečně je. V tomto širokém smyslu je každá teorie poznání kritickým realismem s výjimkou realismu naivního b) idealistický směr v německé, britské a americké filozofii z konce 19. a zač. 20. století, který „realisticky“ přepracovává kantovský kriticismus a často se sbližuje s novokantovstvím

. Tendence tímto směrem se objevují již dříve ve snahách o opravu Kantova transcendentálního realismu: poznání jevů znamená poznání transcendentna, které se projevuje právě v jevech. Tak například J. F. Herbart

je autorem teze: Kolik jevů, tolik poukazů k bytí. V Německu představovali kritický realismus A. Riehl

, O. Külpe

a E. Becher. Zastávali stanovisko, že vše, co se poznává, je již zpracováno a přepracováno lidským vědomím. Soudobý kritický realismus představuje například A. Wenzel, snažící se o syntézu materialistických postojů současné fyziky s idealistickou filozofií na základě voluntarismu

. V Anglii byl kritický realismus blízký personalismu a spojoval se s tzv. skotskou školou

. V USA vznikla začátkem 20. let 20. století samostatná škola, reprezentovaná G. Santayanou

, W. Sellarsem, A. O. Lovejoyem

, J. B. Prattem

a A. Rogersem

, která proti neorealismu

hájila tezi o možnosti pouze zprostředkovaného poznání (tzv. reprezentativismus); v rámci školy se rozlišovaly objektivně idealistické a naturalistické tendence (SeIlars, Lovejoy), které se sbližovaly s materialismem.