herbartismus

Filozofický, ale především pedagogickopsychologický a estetický směr vycházející z učení J. F. Herbarta

. Herbartův systém se formoval v opozici vůči německému klasickému dialektickému idealismu a vzhledem k němu vystupoval jako učení antidialektické, formalistické a konzervativní. Za rozkladu klasické filozofie se v 2. polovině 19. století utvořila v Německu herbartovská škola v čele s T. Zillerem a později W. Reinem, která rozvinula rozsáhlou publicistickou a pedagogicko-organizační činnost. K německým herbartovcům, více či méně ortodoxním, náleželi dále K. V. Stoy, L. von Strümpell, filozof a matematik M. W. Drobisch

a další. Rostoucí vliv herbartismu na střední a zčásti i lidové školství od poloviny 19. století vyplýval z potřeb prudce se rozvíjejícího kapitalismu. Herbatismus se tak stal oficiózním směrem v Německu a Rakousku, ale pronikal též do Ruska, Itálie, Rumunska, USA a dalších zemí. Vyhovoval svým důrazem na rozvoj rozumu a řeči, svým filozofickým a pedagogickým intelektualismem a novohumanistickou koncepcí vzdělání, orientovaného na studium klasických jazyků a antické kultury za cenu nedocenění přírodovědecko-technického vzdělání. Herbartovci zjednodušovali původní Herbartova učení a přeměňovali některé jeho části, například členění vyučování a učení o formálních stupních, v univerzální schéma, zbavené obsáhlých teoretických souvislostí. Myšlenka výchovného vyučování byla změněna ve „vyučování smýšlení“, v metodu výchovy ke konformismu. Učení o řízení se v praxi lidových škol projevovalo hlavně zdůvodňováním ustanovení o trestech. Do českých zemí pronikal herbartismus již ve 40. letech nejprve jako filozofie, později svou psychologicko-filozofickou a estetickou teorií. Jeho vliv lze nalézt již v prvém českém pokusu o empirickou psychologii K. F. Hyny z roku 1844. Herbartismus se uplatňoval jako protiváha hegelovství. Literárně uváděl do Čech Herbartovu filozofii F.Čupr

, který v duchu herbartovské psychologie zpracoval Grundriss der empirischen Psychotogie (Rukovět empirické psychologie). Za ortodoxního propagárora herbartismu je pokládán J.Dastich

, který v Základech praktické filozofie a Filozofické propedeutice přispěl k vytváření novočeské filozofické terminologie. Většina českých herbartovců nemohla překonat idealistické a metafyzické základy herbartismu, stavěla se však k němu kriticky. Na recepci herbartismu měl vliv i průběh národně osvobozeneckého zápasu. Herbartismus v pedagogice byl podporován školskými úřady ve Vídni a oficiální vídeňskou pedagogikou. V českém prostředí jej svým osobním i úředním vlivem prosazoval F. Exner

, v letech 1832 až 1849 profesor filozofie na univerzitě v Praze, původně stoupenec filozofie citu F.H.Jacobiho

. Herbartismus působil v české pedagogice několik desetiletí. Čeští herbartovci se snažili vyvážit jeho slabiny i jednostrannosti opřením o domácí tradice. Tak F. B. Květ oživoval dědictví Komenského

, F. Čupr se zabýval myšlením Tomáše ze Štítného. Později byl herbartismus korigován novějšími směry, jako darwinismem

, haeckelovským monismem a spencerovským evolucionismem. Nejsamostatnějšími z herbartovců byli G. A. Lindner

, J. Durdík

a O. Hostinský

. Lindner se v učebnicích o vychovatelství přidržuje rámce Herbartových názorů, avšak překračuje Herbartovu metafyziku dynamickým pojetím světa, opřeným o Darwina

a Haeckela

. Formuloval jeho základní zákon veškerého přírodního, duševního a společenského světa ve všeobecně vzájemném působení, princip vývoje a v pedagogice postavil zásadní otázku, zda herbartovské pojetí řízení a kázně nevede nakonec k pouhé bezcenné drezúře. G. A. Lindner dlouho před Američany W. McDougallem

a E. Rossem

ustavil název i obor sociální psychologie. Na rozdíl od Herbarta vystupoval protiklerikálně a podal i originální příspěvek k etice. I J. Durdík, oficiální představitel herbartismu na univerzitě v Praze, se snažil zesílit materialistické prvky v Herbartově učení pokusem o syntézu leibnizovské monadologie a Newtonovy fyziky. Ve svých dějinách filozofie nevystupuje jako ortodoxní herbartovec, ale kloní se k jakémusi všeobecnému filozofickému kriticismu, poznamenanému eklekticismem. Ve své všeobecné estetice se odklonil od Herbarta ve směru ještě abstraktnější koncepce krásna. Naproti tomu O.Hostinský poukázal na významné rozdíly mezi původní estetikou Herbartovou a teorií jeho žáků, navázal na Herbartův empirismus, orientoval jej materialisticky a rozvinul estetiku jako konkrétní vědu o umění. Český herbartismus při své rozporné povaze dal impulsy k rozpracování mnoha filozofických a speciálně vědních otázek. Svým protiromantickým duchem, orientací na exaktní vědy a empirismem připravoval půdu pro pozitivismus

, který jej vystřídal v průběhu 80. a 90. let 19. století, podněcoval rozvoj pedagogiky, sociální psychologie a sociologie, ovlivnil značně estetiku ve smyslu pozdějšího strukturalismu. Působení herbartismu na pedagogiku lze sledovat i v tzv. pedagogickém reformismu z 30. let 20. století, který pro formy a metody vyučování opomíjel zřetele významové i obsahové.