vědomí

Specifická forma subjektivního bytí podmiňující existenci psychiky

, z níž vyvěrá. Specificky lidská potencionalita ideální reprodukce skutečnosti v myšlení

, charakterizovaná sebereflexí

, stopu zanechávající interakcí

s objektivní realitou zprostředkovanou subjektu procesem vnímání

a schopností vytvářet a uchovávat obsahy, jejichž prostřednictvím se člověk na rozdíl od živočichů vyděluje z okolního světa. Jednota prožívání a vědění založena na evidenci, tj. uvědomování

a poznávání, vztažená k vnějšímu i vnitřnímu světu člověka na základě jeho psychické činnosti. Psychologicky zvláštní stav mysli

korespondující s určitým stavem centrálního nervového systému

, vyvolaným odrazem vnější a vnitřní skutečnosti za předpokladu účasti poznávacíhó vztahu (S. L. Rubinštejn

). Abstrakce

označující paralelu duševního života (W. Wundt

) jako niterné prožívání, vědění o něčem a vědomí sebe sama (K. Jaspers

). Z idealistických pozic může být vědomí chápáno jako jednota vědění a zvnitřnění, vědomí něčeho (F. Brentano

) či absolutní zřejmost vylučující předmětnost i obsahovost (J. P. Sartre

). Marxistická psychologie chápe naproti tomu vědomí jako nejvyšší formu psychického odrazu vlastní pravděpodobně jen člověku, spojenou se znakovými (například jazykovými) prostředky umožňujícími komunikaci

. Z hlediska jevové klasifikace může být vědomí jako do značné míry tautologický

pojem charakterizováno výrazy „duševní (oduševnělé)“, „bdělé“, „pociťující“, „rozlišující“, „sdělitelné“, „postřehující“, „vědoucí (znající)“, „záměrné“. V psychologickém pohledu je vědomí neoddělitelné od sebeuvědomování (sebereflexe), projevujícího se jako schopnost jedince vydělovat sebe z okolního světa, poznávat okolní svět jako objekt a sebe prožívat jako subjekt. Vědomí necharakterizuje osobnost jako nezávislá entita

, ale jako odraz společenského bytí v systému společenských vztahů, do nichž je člověk objektivně začleněn a v nichž aktuálně působí. Individuální vědomí se tak stává složkou vědomí společenského, které je historickou zkušeností bytí člověka a rozhodujícím regulativem

jeho jednáni. Individuální i společenské vědomí je předmětem zájmu marxistické psychologie, která buduje svou koncepci vědomého na principu jednoty vědomí a činnosti, vědění a prožívání, psychologického a fyziologického (šířeji společenského a biologického) a na principu jednoty individuálního a společenského. V tomto kontextu lze přistupovat k vědomí jako k psychologickému prostoru, do něhož se vkládají obsahy příslušné k „já

“, a rozlišit v něm několik stupňů, označovaná jako vigilance. Zřetelnost založená na dokonalé diferenciaci a jasnost vyplývající z uvědomitelnosti jsou dvě základní vlastnosti obsahů vědomí, které souvisí v klinickém popisu především s dimenzemi „vědomí-předvědomí-nevědomí“, „vědomí-bdění-spánek“, „vědomí-bezvědomí“. V interpretaci vědomí jako kontinuity bdění a spánku se střetávají různé teorie, které se většinou liší pojetím a vymezením jednotlivých stupňů kontinua vědomí. Nejčastější klasifikací je rozlišení sedmi stupňů vědomí jako spojitého fenoménu. 1. stupeň (excesívní bdělost

) se vyskytuje v průběhu intenzívních emocionálních zážitků, 2. stupeň představuje optimální a úplný stav bdělosti, odpovídající optimálnímu stavu organismu, 3. stupeň charakterizuje uvolnění bdělosti, projevující se sníženou koncentrací

, 4. stupeň charakterizuje snění, při kterém se uvolňují zážitky ve formě vizuálních obrazů, 5. stupeň představuje lehký spánek

, při kterém se ztrácí vztah vědomí k podnětům vnějšího světa a který se obvykle pokládá za stadium snů, 6. stupeň prezentuje hluboký spánek, při kterém chybí jakékoliv interakce organismu s vědomím, 7. stupeň pak charakterizuje bezvědomí

, typické vymizením veškerých motorických reakcí na vnější podněty, lišící se od nevědomí absolutní absenci psychického pohybu či aktivity. Přestože podobné klasifikace vědomí nepřispěly ke kauzálnímu výkladu funkce vědomí v období spánku ani k objasnění podstaty alterovaných stavů vědomí (například v hypnóze

), usnadnily klinický popis některých základních poruch vědomí, sledovaných v oblasti lékařské

a klinické psychologii

.