krásný sloh

Česká gotika v letech 1380–1420 a v širším smyslu i středoevropské varianty internacionálního slohu, dříve označovaná německy „weicher Stil” (měkký styl). Krásný sloh, založený na soustavě protikladů, spojil v zobrazení reálného světa prvky skutečné a neskutečné, přirozené a umělé, senzuální a spirituální, tradiční a nové ve formální jednotu. Antinomiím odpovídají i výrazové prostředky; vycházejí z gotické eurytmie

a smyslové plnosti, z rafinované stylizace a vizuální zkušenosti, z respektu k ploše a k trojrozměrnosti. Převládl typ izolované, štíhlé, esovitě prohnuté postavy s kultivovaným a formálně vytříbeným výrazem a s působivou eurytmií křivek bohatě řasených šatů. Krásný sloh má kořeny v umění 2. polovině 14. století a plně se rozvinul v době Václava IV.

Předstupně krásného slohu pocházejí z Parléřovy pražské hutě (socha sv. Václava, 1371), výrazný podíl při konstituování slohu měla desková malba Mistra třeboňského oltáře. Typickými díly krásného slohu jsou v sochařství „krásné” madony

(Krumlovská, Plzeňská) a piety

, v malířství mariánské obrazy (Roudnická madona, Madona svatovítská) a izolované postavy světců

a světic. Kolem roku 1400 převládly náměty lyrické a intimní povahy, neboť měly být prostředkem k hlubší kontemplaci

, související s dobovými náboženskými požadavky. Zároveň však docházelo i k postupnému ocenění smyslové „krásy” výtvarných děl, která jim byla radikálním reformním hnutím vytýkána. V architektuře se krásný sloh projevil sjednoceným prostorem, formálním vytříbením stavebních článků a neobvyklými klenebními útvary, které nekorespondují s půdorysným schématem a stávají se samostatnou estetickou hodnotou (Vlašská kaple v Kutné Hoře).