Visconti

[Viskonty], italský šlechtický rod, od 11. století patřící k vyšším valvasorům v Miláně. Viscontiové získali značný majetek v okolí, zastávali úřad milánského arcibiskupa, ovládali baziliku sv. Ambrože, účastnili se bojů se Saracény a výprav Lombarďanů do Palestiny. Od 13. století byli stoupenci ghibellinů

, jejich rivalem byl rod della Torre

. Vládu v Miláně získal poprvé roku 1277 Ottone Visconti (*1207 – †1295), od roku 1262 byl arcibiskupem milánským a v letech 1277–1278 a 1282–1295 signor Milána. Vedoucí postavení rodu Visconti v Miláně bylo upevněno za Mathea Visconti (*1250 – †1322), který získal titul císařského vikáře. Viscontiové podpořili nástup Lucemburků, v období let 1330–1333 uznávali svrchovanost Jana Lucemburského

. Ve 14. století došlo k dalšímu hospodářskému rozkvětu Milána a rozšíření moci Viscontiů, ovládali Lombardii, část Romagne, dočasně Janov, pronikali do Toskánska a Umbrie, udržovali diplomatické styky s evropskými panovníky. Od Václava IV.

jako římskoněmeckého krále získali uznání svého knížecího postavení (roku 1395 vévodský titul, což vyvolalo nesouhlas německých knížat). Roku 1401 porazili římskoněmeckého krále Ruprechta Falckého

při jeho tažení do Itálie. Za Giana Galeazza

se Milán a dvůr Visconti staly jedním ze středisek evropského umění. V 1. polovině 15. století se dosud nepevný feudální státní útvar Viscontiů měnil v novověký stát (úřednická administrativa, žoldnéřská stálá armáda). Vládnoucí rodina Visconti vymřela po meči roku 1447 vévodou Filippem Mariem

, po jeho smrti byla v Miláně vyhlášena ambroziánská republika

. Jako dědici rodu Visconti vystoupili Sforzové

a francouzský rod ďOrléans.