řecká literatura antická

Literatura

Nejstarší literatura v Evropě, zahrnující literární památky v různých řeckých dialektech za dobu asi od 8. století př.n.l. do 529 n.l.; vytvořila celou řadu literárních žánrů, kompozičních principů, veršovaných forem ap., které od ní převzaly evropské literatury. Antická řecká literatura se dělí v souhlasu s periodizací společenského vývoje na: 1. období archaické (do začátku 5. století př.n.l.), charakterizované rozvojem eposu hrdinského (Ílias a Odysseia, kyklické eposy) a didaktického (Hésiodos) a rozvojem lyriky (Archilochos, Solón), později vznikla umělá lyrika písňová (za doprovodu lyry či píšťaly), zpívaná a) jednotlivcem – monodická, Alkaios, Sapfó, Anakreón; b) sborem – sborová či chórická, Simónidés, Pindaros, Bakchylidés (*asi 520–†440 př.n.l.). Rozvoj racionálního poznání světa podnítil vznik naukové prózy filozofické (iónská škola), dějepisné (první dějepisci – logografové) a zeměpisné (Hekataios z Mílétu), literární próza vznikla z ústní tradice lidových vypravěčů (Ezop); 2. období atické, 5.–4. století př.n.l. (vrcholné období za Perikla), rozkvět dramatu (viz též antické divadlo, řecké divadlo antické), které se vyvinulo z dionýského kultovního rituálu a stalo se zrcadlem soudobých společenských problémů; tragédie (Aischylos, Sofokles, Euripides) a komedie – tzv. stará antická komedie, politicky angažovaná (Aristofanés, Eupolis). Vrcholu formální dokonalosti dosáhla próza historická (Hérodotos, Thukydidés, Xenofón), filozofická (Platón, Aristoteles, viz též antická filozofie, filozofie) a zvláště řečnická (Démosthenés, Ísokratés, Lýsias); 3. helénistické období, 4. století až 30 př.n.l. Novými kulturními centry se staly helénistické metropole, zejména Alexandrie, podle níž se toto období nazývá též alexandrijské. V literatuře dosáhla významu tzv. alexandrijská poezie a nová atická komedie (Menandros) a vznikla zábavná próza, zejména romány a novely (viz též román řecký). Za rozmachem vědeckého bádání, podníceného zakládáním knihoven (v Alexandrii, Pergamu, Antiochii, Efesu) a vědeckých ústavů „Múseion“ (v Alexandrii a Pergamu), následoval rozmach naukové prózy (Archimédes, Aristarchos, Eratasthenés); učenci zvaní gramatici (Dionýsios Thrax, *170–†90 př.n.l., Zénodotos) shromažďovali, vydávali a komentovali díla klasické literatury. V dějepisné próze vynikl zejména Polybios, ve filozofii Epikúros, 4. římské období, 30 př.n.l. až 529 n.l.; řecké oblasti se dostaly do sféry římské moci. Hlavním rysem literatury je ideologicky motivovaná úcta k minulosti a návrat ke klasikům, hlavním stylistickým projevem se stal klasicismus, respektive aticismus. Preferovaným literárním druhem byla próza, zejména historická (Pausaniás, Plútarchos, Dio Casius) a zábavná, tj. román milostný, dobrodružný a historické romány o trojské válce ap.; novým druhem se stal román v dopisech. Bohatě se rozvíjela i nauková próza (Ptolemaios, Galénos, zeměpisec Strabón). Poezie významem i produkcí stála za prózou, oblíben byl hlavně epigram, v 5. století znovu ožila epika (Nonnos z Panopole, Músaios). Ve filozofii převládal stoicismus (Epiktétos) a novoplatonismus (Plótínos). Pohanská etapa řecké literatury skončila uzavřením filozofické škol v Athénách 529 n.l., avšak již od 1. století se také na jejím základě rozvíjela řecká křesťanská literatura. Viz také patristika.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 30. 12. 2021
Autor: -red-

Odkazující hesla: římská literatura.