antická filozofie

Filozofické učení vytvořené ve starověké řecké a římské

společnosti v období jednoho tisíciletí od 6. st. př.n.l. do 6. století n.l. Antická filozofie se dělí na období: 1. předsokratovské (asi 2. polovina 6. století př.n.l. – asi polovina 5. století př.n.l.), předmětem byla převážně kosmologická problematika; 2. klasické (asi 2. polovina 5. století př.n.l. až konec 4. století př.n.l.), předmětem byly problémy etiky a poznání; 3. helénistické (konec 4. století př.n.l. – 2. polovina 1. století př.n.l.), filozofie se dělí na logiku, fyziku (ontologii) a etiku; 4. římského císařství (do začátku 6. století n.l.), sílí iracionální tendence, gnosticismus

. – Vznik antické filozofie, podmíněný rozvojem řeckých měst, znamenal vzhledem k předchozímu mytologickému světovému názoru kvalitativně nový přístup ke světu, zakládající se na myšlence řádu světa (kosmu) a jeho racionální teoretické postižitelnosti, která předznamenala vývoj celé evropské kultury. Přírodní filozofie se pak svou ideou racionální pochopitelnosti i svým pojetím vědy jakožto soustavné souvislosti důvodů podílela na utvoření novověké vědy. – Vývoj antické filozofie probíhal od živelného materialismu a dialektismu přírodní filozofie předsokratovského období, kdy praktickými potřebami probuzený zájem o přírodu vyvolával snahy jak o vysvětlení světa jako celku, tak i jednotlivých přírodních jevů. Pro naivní dialektismus v tomto období je příznačná snaha nalézt v rozmanitosti a proměnlivosti jednotu a stálost a z těch opět vysvětlit proměnlivou mnohost. Protidialektický směr je reprezentován zejména eleaty s jejich důrazem na neměnnost podstaty a nemožnost pohybu i jejich determinismem. Filozofie se vnitřně začala členit, obvykle na „fyziku“ (filozofii přírody, „první filozofii“), dále na gnozeologii (učení o poznání) a etiku; význam přitom nabývala problematika gnozeologická: vztah smyslového a rozumového poznání, relativnosti a stálosti pojmů i abstrakcí, byly nalézány logickými zákony myšlení. Období rozvoje otrokářské demokracie posílilo zájem filozofie o člověka, ale vznikly též systémy, jimiž vrcholí jak materialismus (Démokritos

), tak i idealistické směry antické filozofie (Platón

), a Aristotelův

pokus systemizovat a zobecnit vývoj dosavadního myšlení. Antická filozofie je převážně výtvorem řeckých myslitelů; římští filozofové byli myšlenkově závislí na svých řeckých předchůdcích. Vývoj antické filozofie byl formálně ukončen císařem Justiniánem

, který v roce 529 uzavřel všechny filozofické školy. Na antickou filozofii a její tradice přímo navázala až renesanční věda a renesanční filozofie, humanismus.