Plútarchos z Chairóneie

*asi 45 – †asi 127, řecký spisovatel, filozof a historik, jeden z nejvzdělanějších a nejplodnějších řeckých spisovatelů římského období. Psal populárně filozofická pojednání nazvaná Ethika (latinsky se obvykle uvádějí jako Moralia), jeho hlavním dílem jsou však Životopisy. Hlásil se k platonismu

, náležel k platónské Akademii

, měl však sklony k eklekticismu

a mysticismu

. Polemizoval se stoiky a epikurejci. V největším svém díle Bioi paraleloi (Souběžné životopisy), z něhož se zachovalo 23 dvojic životopisů vynikajících Řeků a Římanů a 3 životopisy samostatné, vyzdvihoval lidské ctnosti a na dvojicích obdobných osudů (například Démosthena

a Cicerona

) se snažil ukázat rovnocennost obou antických národů. Životopisy však nepsal jako historik, nýbrž jako moralista. Svým dílem působil silně a dlouho jako málokterý z antických autorů. Po celý středověk byl v Byzanci

školským autorem, od konce 14. století se s ním seznámila i západní Evropa. Byl zvláště oceňován v období renesance a reformace, zejména Melanchthonem

, Erasmem Rotterdamským

, F. Rabelaisem

, M. Montaignem

, později J. J. Rousseauem

. Z životopisů čerpala zvláště francouzská klasická tragédie (P. Corneille

, J. Racine

) a W. Shakespeare

. Plútarchovi hrdinové se stali ideálem republikánské hrdosti i lásky k vlasti jak pro řečníky francouzské revoluce konce 18. století, tak pro ruské děkabristy

. Z dalších spisů: O tlachavosti, O zvědavosti, O potlačování hněvu, O poslouchání, O lásce, Hostina sedmi mudrců, Rady manželské, Útěcha ženě, Přátelé a pochlebníci, Hovory o lidském štěstí.