římská literatura

Literatura

Zahrnuje literární památky psané latinsky od 3. století př.n.l. do 476 n.l. Konstituovala se pomocí řecké literatury, z níž přejala literární formy, druhy a často i látky, přetvořila je však po svém. Zcela novými literárními žánry vytvořenými Římany byly satira, satirský epigram a právnická literatura. Z bohaté folklórní produkce předliterárního období se nezachovalo téměř nic. Za počátek umělé římské literatury se považuje 240 př.n.l., kdy Livius Andronicus pořídil první překlad řeckých dramat pro římské divadlo. Podle periodizace společenského vývoje se římská literatura dělí do pěti období: 1. rané období (240 – konec 2. století př.n.l.), přineslo rozkvět dramatu, převážně komedie (Plautus, Terentius Afer) a vznik prózy (M. P. Cato St.), epické a didaktické poezie, inspirované řeckými předlohami (Ennius); 2. literatura Ciceronova období (konec 2. století – 30.léta př.n.l.), vyznačuje se vysokou politickou angažovaností a rozkvětem prózy (tzv. zlatý věk římské prózy) předeváím naukové (Varro Reatinus), řečnické a filozofické (Cicero, Gracchové) a historické (Sallustius, Caesar). Poezie dosáhla prvních vrcholů ve filozofickém eposu Lucretiově a v díle Catullově, inspirovaném alexandrijskou poezií, Lucilius (*asi 170 – †102 př.n.l.) se stal tvůrcem římské satiry; 3. období Augustovo (31 př.n.l.-14. n.l.) přineslo politické uklidnění a v literatuře rozkvět poezie (tzv. zlatý věk římského básnictví), podporované nejvyššími kruhy římské aristokracie. Angažované dílo Vergiliovo je vrcholem římské epiky a didaktické poezie, v lyrice dominoval satiricky a filozoficky zaměřený Horatius, intimní lyriku rozvíjeli Propertius a Tibullus a mnohostranný Ovidius, též mistr drobné epiky. Nejvýznamnějším prozaikem byl historik Livius, nauková próza se rozvíjela v řadě nových oborů, architektuře (Vitruvius Pollio), filologii a právnictví. Období Ciceronovo a Augustovo se souhrnně nazývají zlatý věk římské literatury; 4. období stříbrného věku (14 n.l. – začátek 2. století) vyznačuje v souvislosti s ovzduším politické nesvobody za prvých císařů příklon k historické mytologii a satiře. V lyrické poezii dosáhl obliby epigram, pranýřující morálku soudobé společnosti, (Iuvenalis, Martialis), epika hledala inspiraci v mytologii a historické tematice. Bohatě se rozvíjela próza, zejména historická (Tacitus, Flavius Josephus, Suetonius), nauková (Plinius Starší), filozofická (Seneca) i žánr epistolografie (Plinius Mladší), v zábavné próze je nejvýzn. román (Petronius), bajka (Phaedrus). V řečnictví převládl klasicismus (Quintilianus); 5. za období úpadku (2. – 5.století) ztratil Řím vedoucí postavení v literatuře, vzrostl počet autorů činných v římských provinciích. V poezii vynikli Ausonius, Claudianus, v zábavné próze Apuleius a vypravěči ezopských bajek Avianus a tzv. Romulus, v historiografii Ammianus Marcellinus, ve filozofii Marcus Aurelius, Boëthius, v naukové Macrobius; vznikaly četné kompilace ze starších autorů (Aulus Gellius) a oblíbené výtahy nebo shrnutí rozsáhlých děl. Vrcholu dosáhla právnická literatura (Corpus iuris civilis). Od 3. století se stále více prosazovala literatura křesťanská. Tradice římské literatury pokračovaly v latinské literatuře středověké a římská literatura se stala zprostředkujícím článkem mezi literaturou řeckou a západoevropskou.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 29. 1. 2021
Autor: -red-

Odkazující hesla: středověká latinská literatura.