stoicismus

Filozofie

[Stoicizmus, latina < řečtina] a) obecně sklon k asketické morálce, úniku do nitra a abstraktnímu chápání společenských problémů (například v protestantismu, kantovství). b) filozofie stoiků, jeden z nejvlivnějších směrů helénistické a římské filozofie (od 3. století př. n. l. do prvních století n. l.); obnovila a panteisticko-materialisticky vykládala Hérakleitovo učení o světě jako věčném ohni jednotě hmoty, zákona a ducha. Z toho v rigorózní etice vyvozován ideál mudrce žijícího v souladu s přírodou a oproštěného od vášní. Před světovým zákonem jsou si všichni rovni, je jeden svět, jeden stát, jedno právo, jedno lidstvo (stoický kosmopolitismus). Stoikové zavedli termín „logika“ a rozpracovali některé otázky výrokové logiky. Stará stoa vypracovala základy stoické filozofie (Zénón z Kitia), střední (Poseidónios) a pozdní (Seneca, Epiktétos, Marcus Aurelius) zmírnila původní zásady a spojovala stoicismus s jinými směry. Pozdní stoicismus ovlivnil také křesťanství.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 29. 7. 2024
Autor: -red-

Odkazující hesla: Anicius Manlius Torquatus Severinus Boëthius, Antiochos z Askalonu, askeze, Aulus Persius, autarkie, chaos, Chrýsippos ze Soloi, ctnost, euthanasie, Galenos z Pergamu, gnóze, Jambulos, Karneadés z Kyrény, Kleantés z Assu, kosmopolitismus, logos, Lorenzo Valla, Lucius Annaeus Seneca, Lucius Lactantius, Marcus Aurelius, metriopatie, mytologie, novoplatonismus, platonismus, platónská Akademie, Poseidónios z Apameie, přirozené právo, řecká literatura antická, stoa, teologie a filozofie, Theofrastos z Eresu na Lesbu, účinek.