islámské výtvarné umění

Umění religiózního obsahu, rozvíjené v islamizovaných

oblastech (Přední východ, střední Asie, Indie a jihovýchodní Asie, severní Afrika a Španělsko) ve formě oficiálního i lidového umění, lokálních škol a historických modifikací. Architektura (mešita

, minaret

, od 12. století madrasa jako architektonický typ islámské školy, mauzoleum

) obvykle kopulového typu na kvadratickém půdorysu vychází ze sásánovské architektury íván

) a je charakterizována skladebnou barevností užitých materiálů, ornamentální plošnou výzdobou (kamenořezba), fajánsovými a glazovanými obklady, v interiérech dekorativní nástěnnou malbou s mozaikami. Profánní architektura palácového, městského a pevnostního typu využívá zejména uzavřené dispozice s nádvořím, uplatňuje arkádové systémy a zahradní prvky (bazény, fontány, zahradní úprava). Sochařství je omezeno na plošný a reliéfní projev obvykle dekorativního charakteru (stylizovaný rostlinný a geometrický ornament), vycházející ze sásánovského umění

. Umělecké řemeslo rozvíjí íránské a antické vzory, ovlivňované uměním byzantským

, čínským

a indickým

(zpracování kovů, zbrojířství, keramika, sklo, slonovina, textil a koberce). Za Umajjovců

a Abbásovců se rozvíjelo oficiální dvorské umění čhalífátu s centrem v Bagdádu

, navazující na íránské umění, ve Středozemí umění fátimovského a mamlúckého Egypta (Hasanova mešita v Káhiře) paralelní s byzantským uměním. Samostatný vývoj byl zaznamenán u Maghrebu a Španělska. V mongolském období Ílchánů

se uplatňovala zejména architektura ve středoasijské oblasti (Modrá mešita v Tabrízu, Šáhova v Isfáhánu, mauzolea v Šírázu, Samarkandu a Hérátu), ovlivňující i mughalské umění (Tádž-Mahal v Agře). Po seldžuckém období došlo k rozkvětu tureckého a íránského umění v osmanské říši

(kopulové stavby podle Hagie Sofie

). Islámská nástěnná malba navazuje na sásánovské umění, knižní malba, rozvíjená od 9. století zejména v Sýrii a Íránu, na manichejské tradice. Stupňuje se dekorativnost, plošnost pojetí a barevnost, uplatňuje se kaligrafie (bajky, perská epika, Firdausího Šáh-náme). Vrcholu dosáhla íránská knižní malba za ÍIchánů, kdy se prosazovaly zvěrné motivy a vlivy čínské tušové kresby (Muhammadova Apokalypsa). Figurální malba ovlivňovala mughalskou knižní malbu. Současně se rozvíjelo malířství syrské, arabské a pod byzantským vlivem i turecké. Ve 13. století byla kodifikována pravidla knižního malířství (korán

), v 17. a 18. století byl postupně zaváděn stín a perspektiva.