ruské výtvarné umění

Výtvarné umění

Vyvíjelo se od 9. století v souvislosti s formováním kyjevského státu, s hlavními umělckými centry v Kyjevě, Pskově, Novgorodu, Polocku a Cernigově. Během vývoje byly absorbovány vlivy byzantské, podněty ze Zakavkazska, Předního východu a střední Asie (technika kamenných staveb, mozaika, freska, ikonomalba, knižní miniatura). Od konce 10. století budovány křesťanské chrámy (Desátkový chrám, Kyjev) polygonální nebo pravoúhlé dispozice s pěti nebo třinácti kopulemi (dřevěný roubený chrám sv. Sofie v Novgorodu, konec 10. století). V 10. a 11. století se objevují kamenné fortifikace (Zlatá brána v Kyjevě), trojlodní (Proměnění Páně 1036, Černigov) a pětilodní chrámy (chrám sv. Sofie v Kyjevě, v roce 1037, v Novgorodu, v letech 1045-1050, v Polocku, v letech 1044-1066). Malířství reprezentovaly nástěnné malby (fresky dvorského chrámu Spasitele v Neredici u Novgorodu, 1199) a miniatura (Ostromirovo evangelium, 1056). V uměleckém řemesle a v dekorativních reliéfech se objevovaly souběžně s křesťanskou ikonografií i náměty ze slovanské mytologie a eurasijské prvky zvěrného stylu, významné bylo zpracování kovů a emailu. Od 2. poloviny 11. století se budovaly klášterní opevněné komplexy s redukovanými, obvykle šestipilířovými trojlodními chrámy (chrám sv. Michala v Ostru, 1098, chrám Spasitele na Berestovu v Kyjevě, 1113-1125). V Kyjevě budovány jednokopulové chrámy (Smrti Panny Marie Kyjevskopečerské lávry, 1073), v Novgorodu od začátku 12. století trojkopulové (sv. Jiří, 1119) nebo pětikopulové (Nikolodvoriščenský, 1113). Ve 12. století se měnil styl fresek a mozaik a projevovala se tendence k individualizaci a charakterizaci jednotlivých postav, byly opouštěny byzantské kánony a prosazovala se slovanská fyziognomie a oděvy i světlejší kolorit, mozaiky byly postupně nahrazovány freskami (chrám Kirillovského kláštera, 12. století). Od 12. století v souvislosti s feudální rozdrobeností rostl význam lokálních škol, zvláště novgorodské, charakteristické epickým malířstvím a tříapsidovými chrámy, a vladimirskosuzdalské (chrámy Smrti Panny Marie, sv. Demetria s reliéfní výzdobou fasád, Uspenský chrám ve Vladimíru), je zachován velký soubor ikon (Zvěstování Panny Marie z Usfjugu, Jaroslavská oranta, sv. Mikuláše z Novgorodu). Ve 13. až 14. století se v Novgorodu formoval nový typ chrámu na křížovém půdorysu s kopulí nad průnikem sedlových střech (sv. Theodor, 1360), rozvíjela se technika stupňovité klenby (Pskov), nástěnné malířství (chrám sv. Dmitrije v Novgorodu Sv. Jiří ve Staré Ladoze), ikonomalba a knižní malířství. Od 14. století je v čele vývoje ruského umění Moskva (chrám Smrti Panny Marie a opevnění Kremlu), působením Theofana Řeka (fresky v chrámu Spasitele v Novgorodu, ikony v chrámu Zvěstování Panny Marie v Kremlu) se rozvíjí malířství v návaznosti na palaiologovskou renesesanci. Budován soubor klášterů v okolí Moskvy (Zagorsk). V 15. století byl vedoucí osobností v malířství A. Rubljov (fragmenty Posledního soudu v chrámu Smrti Panny Marie ve Vladimíru, ikony ve Zvenigorodu, v chrámu Zvěstování Panny Marie v Kremlu a v chrámu sv. Trojice Trojickosergijevské lávry), architekturu reprezentuje Spasská brána a chrámy Smrti Panny Marie, Zvěstování Panny Marie a Archandělů v Kremlu, budované za účasti italských a pskovských mistrů. Koncem 15. století působil v Moskvě Dionisij, zahajující novou etapu ruského malířství (fresky Ferapontova kláštera). Od 16. století byla v Kremlu budována nová opevnění, byl dotvořen soubor chrámů, Moskva rozšířena o novou kupeckou čtvrt Kitajgorod, vybudován chrám Vasilije Blaženého a nové kláštery (Novoděvičí, Donský, Simonovský), formoval se specifický národní typ pravoslavného chrámu (Kokošniky, chrám Nanebevzetí Panny Marie v Kolomenském). V malířství se prosazoval narativní styl (stroganovská škola). V 2. polovině 17. století pronikaly do ruského umění barokní prvky, uplatňované na šlechtických sídlech a palácích (palác Golicynských), na monumentálních stavbách a chrámech (chrám sv. Trojice v Ostankinu, sv. Jana Křtitele v Tolčkově u Jaroslavle), v malířství působila dvorská škola (S. F. Ušakov, *1626 – †1686), objevili se světští objednavatelé z řad šlechty. V sochařství převládala aplikovaná dřevořezba. Koncem století upadala ikonomalba, pokračující na řemeslné úrovni. V 18. století se prosadila orientace na západní Evropu, převládalo profánní umění – rozvíjela se fortifikační architektura (Azov, Petropavlovská pevnost, Kronštadt) a územní plánování, prosazovala se nová urbanistická řešení, byl budován Petrohrad podle jednotných urbanistických plánů v duchu barokního klasicismu (Petropavlovský chrám, Trezini, Menšikovův palác). Novým prvkem byly typizované projekty a stavby a předměstské palácové komplexy. Architektura byla zaměřena na dosažení maximální monumentality a reprezentativnosti (Velký palác v Petrodvorci, Zimní palác, Smolný klášter, B. C. Rastrelli). Roku 1760 založena Petrohradská akademie se stala nositelkou idejí klasicismu, v jehož duchu byl rozvinut projekt přestavby pěti set ruských měst (M. F. Kazakov, I. J. Starov). Petrohradskou architekturu reprezentovali I. J. Starov (Tauridský palác) a G. Quarenghi (Smolný institut), moskevskou tvorbu v duchu historizujícího romantismu V. I. Baženov (projekt přestavby Kremlu) a M. F. Kazakov (Moskevský senát). V 19. století se uplatnily prvky empíru a neoklasicismu (Kazaňský chrám, A. N. Voronichin), Burza, Thomas de Thomon, přestavba Admirality, A. D. Zacharov, Palácové náměstí, C. I. Rossi), rozvíjel se urbanismus (V. P. Stasov), ve 2. polovině 19. století v architektuře panoval historismus. V sochařství 18. století vynikli B. C. Rastrelli (bysta Petra I. Velikého), É. M. Falconet (jezdecký pomník Petra I. Velikého) a F. I. Subin (portrét A. M. Golicyna), v 19. století I. P. Martos, autor pomníku Minina a Požarského v Moskvě a náhrobků. Malířství reprezentovalo dílo D. G. Levického, F. S. Rokotova a romantické portréty O. A. Kiprenského. V. A. Tropinin rozvíjel selský žánrový portrét a A. G. Venecianov založil školu ruské žánrové malby a poetických krajin. V historické malbě uplatňoval K. P. Brjullov romantické tendence. A. A. Ivanov studiemi krajin a lidských postav se podílel na formování plenérismu a psychologickém portrétu. Od 40. let 19. století sílila žánrová realistická malba přecházející do sociálně kritické polohy (V. G. Perov). V 70. letech založil I. N. Kramskoj skupinu peredvižniků, podporovanou kritikem V. V. Stasovem a sběratelem P. M. Trefjakovem. Sociálně kritický proud zahrnoval kromě žánrového (V. M. Maximov, *1844 – †1911) a portrétního malířství (I. N. Kramskoj) i náměty politické a revoluční (I. J. Repin) a historickou malbu (V. I. Surikov, V. D. Polenov). Protiválečný charakter mělo dílo Vereščaginovo, v krajinomalbě dominovali A. K. Savrasov (1830-1897), I. I. Šiškin a I. I. Levitan. V 90. letech nastoupila nová generace (N. A. Kasatkin) ovlivněná impresionismem (V. A. Serov), symbolismem a secesí (M. A. Vrubel), připravující půdu pro zformování moderního ruského umění. Roku 1898 založena skupina Mir iskusstva, orientující se na západní umělecké proudy, objevující nové historické náměty a akcentující grafiku a poezii. V roce 1910 byla založena skupina Bubnovyj valet (A. V. Lentulov, R. R Falk, A. V. Kuprin, 1880-1960), reagující na fauvismus, futurismus a tvorbu P. Cézanna. Rozvíjely se i nefigurativní směry (rayonismus, suprematismus) a tvorba ovlivněná expresionismem a dílem M. Chagalla. Umělci ruského původu se podíleli na vzniku německého expresionismu (A. G. Javlenskij, V. Kandinskij) a kubismu (O. Zadkine), formoval se konstruktivismus (V. J. Tatlin) a současně tvořili i umělci mimo programové směry (K. S. Petrov-Vodkin).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 5. 3. 2007
Autor: -red-

Odkazující hesla: Bubnovyj valet, kyrgyzské výtvarné umění, moldavské výtvarné umění.