polské výtvarné umění

Výtvarné umění

Rozvíjelo se od 9. století (rotundy ve Wišlicí a na Wawelu, palác ve Vratislavi), v předrománském a románském období dominovala architektura a architektonická plastika (hnězdenská katedrála s reliéfními bronzovými dveřmi, plastiky kostela sv. Maří Magdalény ve Vratislavi), umělecké řemeslo, nástěnná a knižní malba. Před polovinou 13. století byla cisterciáky do země přinesena gotická architektura – vznikaly baziliky, katedrály (Vratislav, Poznaň), síňové kostely (Toruň, Gdaňsk) a dvoulodí (Wíglica), variantou pobaltské gotiky je tzv. krakovský styl (katedrála ve Wawelu) upouštějící od vnějšího opěrného systému. Z profánní architektury jsou důležitá hlavně opevnění a hrady. Na severu země převládala cihlová architektura, vznikla i originální dřevěná architektura. Pro pozdní gotiku jsou charakteristické síťové klenby (Panna Marie v Gdaňsku) a reprezentativní radnice (Vratislav). Sochařská tvorba se soustřeďovala na architektonickou a náhrobní plastiku (král, náhrobky na Wawelu, piastovské ve Vratislavi). Ve Slezsku vznikal v 2. polovině 14. století zvláštní typ usměvavých madon na lvech a skupina krásných madon a piet, v nichž je patrný český vliv. Sochařská tvorba vrcholila v 15. století nadživotními kalváriemi ze Slezska a pozdně gotickým dílem V. Stosse (Stwosze). Významná je i desková, nástěnná (Hnězdno, Lond) a knižní malba, v níž se projevují i vlivy české, francouzské a později německé. Od začátku 16. století se uplatňovaly renesanční formy v architektuře (kaple a palác s arkádovým nádvořím na Wawelu, pohřební kaple při katedrálách), vytvářené italskými mistry. Vysoké úrovně dosahovala architektura městská a fortifikační (radnice v Poznaní, domy kupeckých bratrstev ), budovaly se též venkovské zámky. Rozvíjela se hlavně náhrobní plastika (sochař J. Michatowicz), knižní malba (Mistr Kodexu Behema) a umělecké řemeslo (krakovské zlatnické práce). Od začátku 17. století se v polském výtvarném umění uplatňoval francouzský klasicizující barok, zejména v architektuře (přestavba královského paláce ve Varšavě), ve Slezsku a později í ve východních částech země (Lvovy nabývala barokní architektury vlivem českého a rakouského umění dynamičtější podoby (Krzeszów), rozvíjelo se malířství (nástěnná výzdoba paláce ve Wilanowě, slezská malířská škola), sochařství a užité umění (hlavně gobelíny a keramika). Od poloviny 18. století převažovaly francouzské klasicistní vlivy hlavně v portrétním malířství a v architektuře, kde se mísily i s vlivy saského rokoka (varšavské paláce). V 19. století měla vůdčí úlohu malba, hlavně goyovská tvorba P. Michalowského a na ni navazující monumentální patetický, historizující projev J. Matejky a A. Grottgera (v letech 1837-1867). Témata oslavy národní minulosti a kulturní svébytnosti (A. Mickiewicz) prostupovala i sochařskou tvorbu (M. Guyski, *1830 – †1893, A. Kurzawa, *1833 – †1898). Evropský dosah mělo hnuti Mladého Polska, reprezentované hlavně malíři S. Wyspiaňským, J. Mehofferem a J. Malczewským, jím vyvrcholila v polském výtvarném umění snaha po obnovení polského státu i demonstrace charakterových rysů národa. Koncem 19. století byly zpracovávány podněty moderních evropských uměleckých směrů – impresionismu (J. Stanisiawski), symbolismu aj., významnou tvůrčí osobností se stal sochař X. Dunikowski, s formálními experimenty přišli W. Wojtkiewicz a S. Witkiewicz (Witkacy). Architektura 20. století se vyrovnávala s moderními tendencemi – zpočátku se secesí, později propagovala důsledný konstruktivismus, k němuž se (v podobě funkčního konstruktivismu) opět vrátila koncem 50. let (výstavba centra Varšavy, Katowic, univerzitního komplexu v Krakově). Významný je i rozvoj poválečného urbanismu (komplexy Nowa Huta, Nowe Tychy ve Varšavě), spojený s rekonstrukcí památek (Wawel). Sochařství se vyrovnávalo s moderními směry, v 60. letech vyústilo hlavně do nefigurativní nebo expresívní tvorby (A. Smolana, *1921, J. Berés, *1930). Významný je i klasicizující proud a monumentální plastika věnovaná hlavně osvobozeneckému boji (pomník na Grunwaldském poli, pomník Varšavských hrdinů). Malířství se zpočátku vyrovnávalo s naturalismem a postimpresíonistickým kolorismem, později vznikla řada avantgardních skupin, na něž navázalo i poválečné abstraktní umění. Od 60. let převažuje figurativní projev tíhnoucí na jedné straně k expresívnímu pojetí a k vyrovnání se soudobými uměleckými tendencemi – například pop-artem, happeningem (H. Stažewski, J. Lebensztejn, *1930), na druhé straně programově rozvíjející tradici realistické umění (J. Krawczyk, *1921). Úspěšná je volná a knižní grafika a plakát.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 2. 3. 2007
Autor: -red-