Pražský lingvistický kroužek

Pražský lingvistický kroužek, PLK bylo sdružení jazykovědců a literárních teoretiků, usilujících o strukturálně funkční výzkum jazykových a literárních jevů. Fungoval jako středisko jednoho ze tří základních směrů tzv. strukturální lingvistiky. Vznikl roku 1926 z diskusních schůzek skupiny mladých filologů (V. Mathesius, B. Havránek, B. Trnka, N. S. Trubeckoj, R. O. Jakobson, J. Vachek, J. Mukařovský). Z původně volného seskupení se vytvořila kompaktní pražská lingvistická škola. Působily na ni i názory ruské formální školy. Představitelé PLK chápali jazyk jako funkční systém výrazových prostředků, přísně rozlišovali mezi synchronním a diachronním pohledem na jazyk (aniž tento rozdíl absolutizovali jako švýcarská škola F. de Saussura). Vystupovali proti absolutizaci imanence jazyka, v níž se ztrácí spojení jazyka s mimojazyčným světem, i proti novopozitivistické koncepci „čistých vztahů „ bez jejich nositelů a „čistých struktur“ bez pohybu a vývoje. Své ideje rozpracovávali především ve fonologii, gramatice, jazykové kultuře a teorii spisovného jazyka, akcentovali zvukovou a lexikální výstavbu díla a funkční pojetí literáiněvědních disciplín (versologie a poetika). Na PLK navázal rozvoj literárněvědného strukturalismu, který jako směr vznikl koncem 20. let v Praze. – Přínosem PLK v morfologii byly zejména výzkumy povahy gramatické opozice, v syntaktice teorie aktuálního členění výroku. Vlivy jednostrannosti filozofického strukturalismu se projevovaly u jednotlivých členů kroužku v různé formě a intenzitě, zejména však nedostatečným zřetelem k historickým, psychologickým a ideologickým souvislostem vývoje jazyka a literatury.