Sokrates

*asi 469 – †399 př.n.l., řecký filozof, působící v Athénách. Zahájil novou etapu antické filozofie tím, že zaměřil pozornost na člověka, na analýzu poznání, myšlení a etických hodnot, jeho vystoupení značně ovlivnilo vývoj filozofie. Ještě dnes je běžné rozdělovat filozofy na předsokratiky a posokratovské filozofy. Sokrates usiloval o pojmovou stálost a určitost. Odhalováním obecného jádra mravních pojmů se snažil překonat relativismus sofistů

. Jeho způsob analýzy pojmů spočíval v systematickém kladení otázek přivádějících diskutující nejprve do rozporu s jejich počátečními výroky (sokratovská ironie) a pomáhajících jim posléze tyto rozpory překonat a dospět k vymezení obecného pojmu. Tuto metodu hledání pravdy pojmenoval Sokrates maieutikou (uměním porodní báby). Podle Sokrata skutečně poznat můžeme jen sami sebe, což vyjádřil formulí delfské věštírny: poznej sám sebe! („gnóthi seauton“, „nosce te ipsum“). Nejvyšším úkolem není teoretické poznání, nýbrž praktické umění žít. Sokratova etika je racionalistická: lidé jednají špatně pouze z neznalosti, nikdo není zlý z vlastní vůle. Takto redukuje Sokrates každý nemorální čin na prostou nevědomost nebo omyl a moudrost na dokonalé poznání. Sokratova osobnost a jeho kritika politického systému athénské demokracie vyvolala vůči němu nepřátelství. Byl postaven před soud, obviněn z prohřešků proti náboženství a z kažení mládeže. Odsouzen k smrti požitím jedu. Rozsudku se podřídil, ačkoliv mohl uprchnout. – Sokrates nevytvořil ucelený filozofický systém a nezanechal žádný spis. Jeho učení je známo jen ze spisů jeho žáků, hlavně Platóna

a Xenofonta

. V druhé polovině 19. století byl Sokratův etický racionalismus ostře kritizován filozofy, kteří vystoupili proti rozumu jako nástroji tvorby a poznání (S. Kierkegaard

, F. Nietzsche

). Ve 20. století z něho vyšel G. H. Marcel

. Ženou Sokratovou byla Xantypa

.