naděje

Filozofie / Slova, zkratky a rčení

Obecně víra v příchod něčeho příznivého v budoucnosti, očekávání, opřené o určitý stupeň pravděpodobnosti, že vytoužené události nastanou. Reálnou základnou naděje je dialektika přechodu možnosti ve skutečnost. Protože zkušenosti lidí a jejich zaměřenost se značně liší, obsahuje naděje silný subjektivní prvek. Pokud společenská a přírodní skutečnost člověka neuspokojují, činí si lidé naděje na změnu. Zmařenou naději prožívá subjekt jako zklamání, v krajním případě jako zoufalství. Nositelem naděje jsou právě tak jednotlivci a malé skupiny, jako celé třídy, národy a lidstvo vůbec. Pro vzestupné historické epochy je charakteristická víra v budoucnost, naděje, optimismus. Z hlediska obsahu nadějí stojí proti sobě naděje fantastické, například náboženské, jež nevycházejí z žádné pravděpodobnosti, ale z iluzorních přání, jimž neodpovídá žádná reálná možnost, a naděje reálné, které anticipují možný vývoj v budoucnosti. Fantastické naděje se zpravidla pojí s pasivním očekáváním, například s nadějí na příchod spasitele. Reálné naděje jsou samy o sobě jednou z účinných hybných sil člověka („skutečným podnětem lidského života je zítřejší radost“), směřují k aktivitě a vytváření podmínek pro přeměnu možnosti ve skutečnost. Ve filozofii se problematikou naděje zabývají hlavně iracionalistické směry. Tak například v díle křesťanského existencialisty G. Marcela nese koncepce naděje rysy trpného očekávání spásy. Utopickou filozofii naděje rozvinul E. Bloch (1885–1977). Reálnost naděje není prostou daností, nýbrž má apelativní charakter, například naděje na trvalý mír ve světě se stává reálnou nadějí jen usilovným a trpělivým zápasem mírumilovných sil. Psychologie chápe naději jako fenomén duševního života, spojující představu cíle s vírou v jeho dosažení. Považuje naději za předpokládané naplnění tužby, jež zahrnuje individuálně relevantní i irelevantní způsoby dosažení vytčeného cíle, respektive za psychologickou výslednici dialektické vazby mezi aktivitou pohybu (činnosti) a pasivitou setrvání (stagnace) či za emocionálně podbarvený stav očekávání realizace individuálně významného cíle. Z psychologického hlediska se může naděje stát pozitivním i negativním motivátorem jednání, které může ovlivnit v racionální i iracionální rovině. V přeneseném smyslu perspektiva, možnost, šance.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 8. 9. 2006
Autor: -red-