Lužice

Łužica, německy Lausitz – historické území na jihovýchodě Německa a v jihozápadním výběžku Polska, bývalá součást české koruny. Dělí se na Dolní a Horní Lužici, původní obyvatelstvo (od 6. století) Lužičtí Srbové

. Kolem roku 850 písemně doloženy v Dolní Lužici kmen Lužičanů a v Horní Lužici kmeny Milčanů (Budyšín) a Bjezunčanů (Zhořelec). Od 9. století diferenciace kmenové společnosti. V letech 883–897 lužickosrbské kmeny pod svrchovaností Velké Moravy. Lužice patřila k oblastem, do kterých směřovala expanze saských feudálů. Roku 932 dobyl Jindřich I. Ptáčník

středisko Lužičanů Liubusuu. K podrobení slovanského obyvatelstva byla v roce 940 zřízena východní (saská) marka. Od 965 platilo lužickosrbské obyvatelstvo stálý tribut

německým králům a od 971 desátky

míšeňským biskupům. Spřízněním s místním knížetem Dobromírem ovládl Budyšín Ekkehard Míšenský. V letech 1003–18 boje o Lužici mezi Boleslavem I. Chrabrým

a císařem Jindřichem II

. Milčané a německý šlechtici v zemi se postavili proti císaři. Budyšínským mírem 1018 připadlo Milčansko Polsku jako říšské léno. Roku 1031 ovládnuto císařem. Díky politické aktivitě Vratislava II.

se Horní Lužice dostala do sféry českých zájmů. Roku 1076 udělil východní marku (Horní Lužice) Jindřich IV.

českému knížeti. Vratislav II. ovládl do 1081 jen část marky (Budyšín), nejpozději 1084 ji postoupil jako věno Viprechtu Grojčskému. Po vymření grojčského rodu 1136 připojil toto území (Budyšín, Zhořelec) zpět k Čechám Soběslav I.

Ostatní lužickosrbské oblasti získali v 11.–12. století Wettinové, 1303–04 Askánci. Roku 1253 přešlo Budyšínsko jako věno české princezny Beatrix (Boženy, †1270) do držby braniborských Askánců. Po jejich vymření 1319 obsadil Budyšínsko Jan Lucemburský

, to se po jeho dalších ziscích (1329 Zhořelec, 1346 Lubaň) stalo jádrem hornolužického markrabství. Roku 1368 připojil Karel IV.

k české koruně Dolní Lužici. Ve 14. století se součástí Horní Lužice stalo dříve české Žitavsko. V roce 1346 vznikl městský spolek Šestiměstí. V letech 1445–55 získali Hohenzoilernové město Cottbus

. Germanizace

území Lužice od 11. století po příchodu kolonistů z Durynska, Porýní a Saska. Do 15. století měli Lužičtí Srbové početní převahu na venkově a v mnohých městech (Budyšín). V letech 1469–90 ovládl obě Lužice Matyáš Korvín. V období reformace převládli v Lužici luteráni. Lužickosrbské obyvatelstvo si ve větší míře udrželo katolismus a po příchodu českých bratří do Herrnhutu (Ochranou) přestoupily menší skupiny k jednotě bratrské. Smlouvou z 1634 a pražským mírem 1635 předali Habsburkové Dolní i Horní Lužici jako české léno saskému kurfiřtu Janu Jiřímu I.

(po vymření jeho rodu se obě země měly znovu připojit k českému státu). Roku 1815 získalo Prusko Dolní Lužici (administrativně spojena s Braniborskem) a část Horní Lužice (spojena se Slezskem).