raně křesťanské výtvarné umění

Strarořímské výtvarné umění – vyvíjelo se v 1.–6. století jako projev nového náboženství v rámci řecko-římského umění, v užším smyslu (na území východořímské říše

) umění předbyzantské. V předkonstantinovském období je charakterizováno odklonem od římské iluzívnosti, odmítnutím klasických tradic antického umění i částečnou asimilací antických výrazových prostředků a uměleckých forem, typické je narůstání abstraktních a ornamentálních prvků, ve figurálním projevu strnulost frontálně pojatých postav na plochém pozadí s popřením obrazového prostoru. Zachované památky mají převážně eschatologický charakter. Těžištěm jsou nástěnné malby a mozaiky zdobící podzemní pohřebiště – katakomby

(Řím

, Neapol

v 2.–5. století), formulující starozákonní náměty (Eliáš

, Jonáš

, Daniel

, Mojžíš

, Abrahám

a Izák

, David

, Noe

) a křesťanské symbolické motivy (kotva, loď, beránek, ryba, páv, holubice palma, delfín, oraní). Větší námětové bohatství se nachází na reliéfních sarkofázích

, kde se od 3. století vyskytuje řada novozákonních výjevů (Kristus a apoštolové, Kristovy zázraky). Významnými památkami pro poznání nejstarší židovské ikonografie

jsou fresky

z Dura-Európos

. V sochařství převažuje vedle figurálních reliéfů vázaných především na sarkofágy s plně plasticky vyvinutými postavami drobná plastika, umělecké řemeslo zpracovává zejména kovy (lampy, svícny, ostatkové skříňky, zrcadla, kalichy, šperky, medailóny), slonovinu (diptychy

), jantar, sklo a ryté drahokamy. V konstantinovském období nabývá raně křesťanské výtvarné umění triumfálního charakteru. Přirozeným uměleckým centrem zůstává Řím

, nastává však pozvolný přesun kulturního dění na východ: je založen Konstantinopol

, kde se rozvíjí lokálně odstíněná kultura protobyzantská, dalšími centry jsou Milán

, Soluň

, Ravenna

a křesťanské obce v Palestině

, Antiochii, Sýrii

a Egyptě

. Od 4. století se rozvíjejí základní typy křesťanských chrámů – bazilika

, jejíž lokální stavební odlišnosti jsou podmíněny rozdíly v liturgii

(v Římě se vyvinul typ s příčnou lodí před apsidou – San Pietro, San Giovanni in Laterano, na východě typ s pastoforii a dvouvěžovým západním průčelím) a centrální baptisteria a martyria

(exedry

, tetrapylony

, kupolová mauzolea, polygony). Spojením bazilikální a cetrální dispozice byly vytvořeny nové kombinace (chrámy Božího hrobu v Jeruzalémě, chrám Narození Páně v Betlémě, sv. Babylos v Antiochii-Kaussié). Pravděpodobně v Malé Asii

byl později vyvinut typ kopulové baziliky (Meriamlik v Kilikii

, 5. století), na východě se vyvinul též typ stavebního komplexu na půdorysu volného a vepsaného kříže, (chrám sv. Symeona Stylity v Kafat Semán). Konstantinovské období je charakterizováno převahou malířství nad sochařstvím, těžištěm výzdoby jsou mozaiky, tematicky přecházející k novozákonním epickým námětům (sv Jiří, Soluň

), později se zejména na východě, utvořil závazný výzdobný systém, zobrazující křesťanské univerzum. Rozvíjí se též miniaturní malba jako ilustrace náboženských textů – ze starozákonních textů byla iluminována Vídeňská genesis, Rossánrký evangeliář, fragment ze Sinope, Rabulův evangeliář (syrského původu ) a latinský rukopis Pentateuchu. Pod vlivem koptského umění (funerální portréty z Fajjúmu) se konstituuje enkaustická malba ikon (Bohorodička se sv. Theodorem a Jiřím, Kristus Pantokrator, sv. Petr z kláštera sv. Kateřiny na Sinaji, 6. století). Od 5. století se stává vývojovým centrem Ravenna, anticipující již slohový přechod k vlastnímu byzantskému umění 6. století, z poloviny 5. století pochází biskupské baptisterium s mozaikami (apoštolové, proroci) a mramorovou inkrustací a mauzoleum Gally Placidie na křížovém půdorysu s podvěšenou kupolí a mozaikovou výzdobou, z 6. století mozaiky bazilik San Apollinare in Classe, San Apollinare nuovo a kostela San Vitale, s výrazným posunem ke spiritualitě a odhmotněnosti, jež jsou vrcholnými díly své doby.