raně křesťanské výtvarné umění

Náboženství

Strarořímské výtvarné umění – vyvíjelo se v 1.–6. století jako projev nového náboženství v rámci řecko-římského umění, v užším smyslu (na území východořímské říše) umění předbyzantské. V předkonstantinovském období je charakterizováno odklonem od římské iluzívnosti, odmítnutím klasických tradic antického umění i částečnou asimilací antických výrazových prostředků a uměleckých forem, typické je narůstání abstraktních a ornamentálních prvků, ve figurálním projevu strnulost frontálně pojatých postav na plochém pozadí s popřením obrazového prostoru. Zachované památky mají převážně eschatologický charakter. Těžištěm jsou nástěnné malby a mozaiky zdobící podzemní pohřebiště – katakomby (Řím, Neapol v 2.–5. století), formulující starozákonní náměty (Eliáš, Jonáš, Daniel, Mojžíš, Abrahám a Izák, David, Noe) a křesťanské symbolické motivy (kotva, loď, beránek, ryba, páv, holubice palma, delfín, oraní). Větší námětové bohatství se nachází na reliéfních sarkofázích, kde se od 3. století vyskytuje řada novozákonních výjevů (Kristus a apoštolové, Kristovy zázraky). Významnými památkami pro poznání nejstarší židovské ikonografie jsou fresky z Dura-Európos. V sochařství převažuje vedle figurálních reliéfů vázaných především na sarkofágy s plně plasticky vyvinutými postavami drobná plastika, umělecké řemeslo zpracovává zejména kovy (lampy, svícny, ostatkové skříňky, zrcadla, kalichy, šperky, medailóny), slonovinu (diptychy), jantar, sklo a ryté drahokamy. V konstantinovském období nabývá raně křesťanské výtvarné umění triumfálního charakteru. Přirozeným uměleckým centrem zůstává Řím, nastává však pozvolný přesun kulturního dění na východ: je založen Konstantinopol, kde se rozvíjí lokálně odstíněná kultura protobyzantská, dalšími centry jsou Milán, Soluň, Ravenna a křesťanské obce v Palestině, Antiochii, Sýrii a Egyptě. Od 4. století se rozvíjejí základní typy křesťanských chrámů – bazilika, jejíž lokální stavební odlišnosti jsou podmíněny rozdíly v liturgii (v Římě se vyvinul typ s příčnou lodí před apsidou – San Pietro, San Giovanni in Laterano, na východě typ s pastoforii a dvouvěžovým západním průčelím) a centrální baptisteria a martyria (exedry, tetrapylony, kupolová mauzolea, polygony). Spojením bazilikální a cetrální dispozice byly vytvořeny nové kombinace (chrámy Božího hrobu v Jeruzalémě, chrám Narození Páně v Betlémě, sv. Babylos v Antiochii-Kaussié). Pravděpodobně v Malé Asii byl později vyvinut typ kopulové baziliky (Meriamlik v Kilikii, 5. století), na východě se vyvinul též typ stavebního komplexu na půdorysu volného a vepsaného kříže, (chrám sv. Symeona Stylity v Kafat Semán). Konstantinovské období je charakterizováno převahou malířství nad sochařstvím, těžištěm výzdoby jsou mozaiky, tematicky přecházející k novozákonním epickým námětům (sv Jiří, Soluň), později se zejména na východě, utvořil závazný výzdobný systém, zobrazující křesťanské univerzum. Rozvíjí se též miniaturní malba jako ilustrace náboženských textů – ze starozákonních textů byla iluminována Vídeňská genesis, Rossánrký evangeliář, fragment ze Sinope, Rabulův evangeliář (syrského původu ) a latinský rukopis Pentateuchu. Pod vlivem koptského umění (funerální portréty z Fajjúmu) se konstituuje enkaustická malba ikon (Bohorodička se sv. Theodorem a Jiřím, Kristus Pantokrator, sv. Petr z kláštera sv. Kateřiny na Sinaji, 6. století). Od 5. století se stává vývojovým centrem Ravenna, anticipující již slohový přechod k vlastnímu byzantskému umění 6. století, z poloviny 5. století pochází biskupské baptisterium s mozaikami (apoštolové, proroci) a mramorovou inkrustací a mauzoleum Gally Placidie na křížovém půdorysu s podvěšenou kupolí a mozaikovou výzdobou, z 6. století mozaiky bazilik San Apollinare in Classe, San Apollinare nuovo a kostela San Vitale, s výrazným posunem ke spiritualitě a odhmotněnosti, jež jsou vrcholnými díly své doby.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 2. 5. 2007
Autor: -red-

Odkazující hesla: římské výtvarné umění.