římské výtvarné umění

Rozvíjelo se v návaznosti na etruské umění

(urbanismus, technika stavitelství, sochařství), od 3. století př.n.l. bylo římské výtvarné umění obohacováno přímými kontakty s řeckým uměním

a podílem řeckých umělců. Římské výtvarné umění podobně jako etruské umění neproniklo do vnitřní podstaty řeckého umění, nedosáhlo jeho harmonie a slohové čistoty. Přes přejímání četných prvků nemá římské výtvarné umění, autnomní tvůrčí charakter a jako celek postupně od řecké tradice vzdalovalo k zásadnímu odklonu v období obecného rozšíření křěsťanství. Římské výtvarné umění mělo mimořádný význam pro rozšíření antického umění v oblasti římské říše a pro formování umění na celém jejím území, racionalistickým pojetím, uchováním některých zásad a prvků řeckého umění, realistickým přístupem ke skutečnosti a zaměřením na člověka i souborem konstrukčních prvků, formálních a výrazových prostředků (Vitruvius) zasahovalo do vývoje evropského umění až do novověku. Architektura do období pozdní republiky se kromě urbanistických realizací omezovala na soukromé stavby (atriový dům

) a chrámy, které jsou adaptací etruských a řeckých vzorů, souběžně s řeckým typem, který však nedodržuje slohovou jednota a harmonii předloh, se rozvíjel etruským uměním ovlivněný typ chrámu na vysokém pódiu se schodištěm v průčelí, se sloupy rozmístěnými spíše podle etruských vzorů, s polosloupy na zadní a na bočních stěnách a s řeckými architektonickými detaily, obvykle v iónském slohu

. V období pozdní republiky se vytvářela specificky římská tradice architektury přecházela od řeckého architrávového systému k římské soustavě zdi, oblouku, klenby a pilíře, objevily se nové materiály a konstrukce využívající prostorových kleneb a oblouků v kombinaci s dekorativním, jen částečně strukturálním systémem klasické řádové architektury (chrám Fortuny Primigenie v Praeneste, římská divadla), charakteristickým prvkem byla kompilace slohových řádů, vedoucí k vývoji kompozitního řádu

. Od 2. století se vyvíjela bazilika

, která původně sloužila účelům úředním, obchodním a shromažďovacím, později se stala základním typem křesťanské architektury. V sochařství vynikl portrét

, navazující na tradici voskových a hliněných charakterových portrétů předků, výrazně ovlivněný smyslem pro individualitu a helénistickým

naturalismem, historický reliéf, charakteristický snahou o bezprostřední zachycení historických a válečných událostí ve smyslu ideje římského dějinného poslání (řeckým umělcem zhotovený reliéf bitvy u Pydny, Delfy), navazoval pravděpodobně na etruskou a římskou tradici zobrazování historických událostí v malbě. V období císařství se prohluboval jednotný ráz římského výtvarného umění, které nabývalo oficiálního charakteru imperiální ideologie spjaté s reprezentací císaře. Architektura měla převážně monumentální charakter a funkce staveb byla spjata s ideovou reprezentací (rozsáhlé urbanistické projekty a městské stavby – fóra

, baziliky, kolonády

, portiky

, cirky

, triumfální oblouky

, divadla i monumentální technické stavby – akvadukty

), konstrukce byla obohacena techniku litého zdiva a cihlovými stěnami a omítkou nebo obklady, rozvojem klenby a kopule, umožňující realizaci rozsáhlých komplexů císařských paláců a veřejných lázní (Diokleciánův palác ve Splitu, Neronův palác Domus Aurea a Caracallovy thermy v Římě), chrámových a funerálních staveb (Pantheon, Hadrianovo mauzoleum) i amfiteátrů

(flaviovské Koloseum), celková tendence vedla k obohacování dekorativních složek a k uplatnění kombinace řádů při vnějším členění stavby bez zřetele k tektonickému a konstrukčnímu charakteru vnitřního prostoru stavby, vznikly nové typy reprezentačních obydlí – tzv. villa urbana a villa suburbana (letní sídlo), spojená s okolní krajinou. Sochařství oscilovalo mezi formami klasicismu hlásícími se ke klasickému umění 5.–4. století př.n.l. a helénistickým naturalismem navazujícím na pozdně republikánské tradice, vytváří oficiální historický reliéf (Ara Pacis Augustae, desky Titova oblouku s výjevy dobytí Jeruzaléma, vystihující pohyb v několika reliéfních plánech), kompilující alegorické motivy řeckého původu (císařské alegorie antoninovského období) se snahou o faktografické zachycení okamžiku (vlys

Trajánova sloupu s výjevy z dáckých válek). Podobně se vyvíjel i císařský portrét, který se stal prostředkem státní propagandy a kultu, ovlivněn helénistickými vladařskými portréty (mince) navazoval na realistické tradice, například klasicizující ideální typ augustovského portrétu (Augustus od Prima Porty), republikánské helénistické portréty Flaviovců

, programově řecké klasicizující sochy Hadriána, a vyvíjel se až k manýristickému portrétu antoninovského období. Neoficiální umění reprezentovaly zejména figurálně zdobené sarkofágy

s náměty z řecké mytologické epiky a symboliky posmrtného života, před i stavující vzhledem k masové produkci významnou složku sochařství od 3. století dominující, hlavní tendencí, podobně jako u masově produkovaných kopií, bylo napodobení originálních řeckých plastik a maleb (dynamické výjevy gigantomachie

sarkofágu z Vatikánu a Orestova sarkofágu, dosahující úrovně pergamského oltáře). Kromě monumentálního sochařství se rozvíjela i drobná plastika, gemy

a kameje

, řezba

ve slonovině a reliéfně zdobené kovové i skleněné nádoby. Malířství, reprezentované freskovou

výzdobou soukromých interiérů, mozaikami

a později i knižní ilustrací, bylo spíše součástí helénistického umění

a představovalo (neúplně doložený) souvislý vývoj od prostého členění stěny přes architektonické rámování až k uvolněné dekoraci v období pozdního císařství (pompejské nástěnné malby – 4 styly). V 1. století převládalo iluzívní nástěnné malířství s architektonickými pohledy, krajinami a figurálními kompozicemi, které v dalších fázích byly nahrazovány dekorativní panelovou malbou, námětově se malba obohacovala o motivy fantastických krajin s atmosférickou perspektivou

, o žánrové scény a zátiší

, často s naturalistickými detaily. Závěr pozdně římské malířství má spíše gragický charakter, těžiště se přesunulo a na mozaiku a do raně křesťanského umění

. Pozdně římské období 3. – 5. století představuje úpadek klasických forem, tendenci ke kolosálnímu pojetí, schematismu a dekorativnosti, zároveň i vývoj nové umělecké orientace raně křesťanského umění, v sochařství se prosazovala expresivita a frontální pojetí a obohacovala se ornamentální

dekorace (reliéfy sloupu Marka Antonia, Konstantinův oblouk). Souběžně se vyvíjelo i provinciální umění navazující na lokální tradice.