španělské divadlo

Divadlo

Středověké španělské divadlo je doloženo nepřímými dokumenty a zlomkem veršované hry o třech králích (13. století), dochovaný zákoník o provozování divadla (z 2. poloviny 13. století) svědčí o rozvinutém divadle náboženském i světském (školském). Z konce 15. století jsou dochovány první dramatické texty (eklogy J. del Enciny), v dialozích psaná Komedie o Kalistu a Melibeji (dochované vydání z roku 1499) nebyla původně určena pro jeviště. V době zlatého věku španělského písemnictví se drama stalo vedoucím literárním žánrem, vyhranily se specifické typy her. Torres Naharro (†asi 1524) odmítl roku 1517 dělení na tragédii a komedii a prosazoval smíšený žánr – comedia (comedia a noticia = podle zprávy, comedia a fantasia = podle fantazie). L. de Rueda (†1561) byl tvůrcem pasa (fraškovité mezihry), Navarro de Toledo syntetizoval dosavadní vývoj a stal se zakladatelem první španělské divadelní společnosti. Kočovné společnosti hrály v corrales (prostory mezi domy ve středním a severním Španělsku) či v gatios (dvory zájezdních hospod, jih Španělska). V Madridu byla zřízena divadla (Teatro del Principe, 1579, Teatro de la Cruz, 1582), do jejichž repertoáru zasahovala církev a která byla za protireformace zavřena (1598), později (po roce 1600) byl rozsah jejich působnosti omezen. Filip IV. vybudoval roku 1632 reprezentační dvorské divadlo v paláci EI Buen Retiro, kde pořádal výpravné podívané. V díle dramatiků L. de Vegy Carpia a jeho žáků lze rozlišit 5 typů her: autos sacramentales (s náboženskou tematikou, zákaz roku 1765), entremeses (mezihry), comedias de capa y espaeta (komedie pláště a dýky), comedia, palaciegas (výpravné dvorské hry), tragédie. P. Calderón de la Barca byl v 17. století tvůrcem zarzuely (hra se zpěvy) a okázalých dvorských slavností. V této době sílila činnost barokního řádového divadla jako nástroje šíření moci církve, v 2. polovině 17. století církev zastavila činnost většiny divadel. V 18. století bylo španělské divadlo ovlivněno francouzským klasicismem. V 2. polovině 18. století se v dvorském prostředí provozovaly výlučně francouzské hry a jejich adaptace. Na začátku 19. století existovala v Madridu tři divadla, královským dekretem z roku 1847 byla madridská divadla zaměřena na drama, komedii, španělskou a italskou operu. Od 30. let 19. století se v dramatice prosazoval romantismus (F. Martínez de la Rosa, 1787–1862, J. Zorrilla). V 2. polovině 19. století bylo nejrozšířenějším dramatickým žánrem salónní drama, v němž progresívní realistické snahy ustupovaly tezovitosti, patetičnosti a mravoučným tendencím (A. López de Ayala, 1828–1879, J. Echegaray, 1832–1916). Specifickým žánrem bylo genéro chico (žánrový obrázek), často se zpěvy (tzv. malá zarzuela). Od začátku 20. století působila tzv. generace roku 1898 se snahou o obrodu, jež určovala mravoličné a sociálně kritické zaměření dramatiky (J. Benavente, R. M. del Valle-Inclán). Ve 20. a 30. letech vystoupila generace španělské avantgardy, v jejích řadách též největší osobnost moderního španělského divadla F. García Lorca, jenž v čele kočovné společnosti La Barraca (již vedl s R. Albertim) nalezl kontakt se širokými lidovými masami. Po vítězství fašismu divadelní aktivita stagnovala, příznaky obrody od sklonku 40. let v dílech pokrokově orientovaných dramatiků (A. Buero Vallejo, *1916, A. Sastre, *1926). V 50, letech byla v divadlech v Madridu, Barceloně a v některých dalších inscenována díla španělských klasických dramatiků. V repertoáru divadel se dále objevily hry A. P. Čechova, M. Gorkého, B. Brechta, A. Millera i současné španělské hry se sociálně kritickým zaměřením. Centrem současného divadelního života je Madrid, kde působí více než 20 divadel (Národní divadlo, Divadlo komedie). Středisky divadelního školství jsou konzervatoře v Madridu a Barceloně a škola dramatického umění v Madridu.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 27. 1. 2019
Autor: -red-