české stavovské povstání

Odboj českých stavů v letech 1618–1620, dovršující téměř stoletý zápas s centralizačními a absolutistickými snahami Habsburků

v Čechách. Bylo důsledkem vleklé středoevropské hospodářské a politické krize začátkem 17. století a zároveň součástí velkého mezinárodního konfliktu – třicetileté války

. Odpor stavovské opozice, především šlechty, byl motivován bojem za náboženskou svobodu. Stavovská opozice se pokusila nahradit slabou sociální základnu spojením se zahraničím (Protestantskou unií, Nizozemím, Anglií), odkud očekávala hmotnou, vojenskou a politickou podporu. České stavovské povstání začalo defenestrací

dvou místodržících (V. Slavaty

, J. Bořity z Martinic

) z oken české kanceláře na Pražském hradě dne 23.5.1618. Poté byla ustavena prozatímní vláda 30 direktorů (po 10 z panského, vladyckého a městského stavu), která ihned zahájila vojenské (viz též česká válka

) a politické akce, hlavně oficiální jednání s Unií. Dne 2.5.1619 se k českému stavovskému povstání připojila i moravská šlechta, Lužice a Slezsko. Dne 31.7.1619 byla stavy schválena nová ústava, jíž byl český stát změněn v konfederaci rovnoprávných zemí v čele s volitelným panovníkem. Ke konfederaci se 16.8. připojily i rakouské stavy. 19.8.1619 byl sesazen Ferdinand II.

z českého trůnu. Dne 26.8.1619 čeští stavové zvolili králem vůdce protestantské Unie v Německu Fridricha V. Falckého

, který byl spřízněn s anglickým a dánským králem i nizozemským místodržícím Mořicem Oranžským

. České stavovské povstání získalo současně i podporu v Uhrách, kde sedmihradský kníže G. Bethlen

využil krize habsburské politiky v českých zemích a vpadl na Slovensko. V lednu 1620 vyhlásil pod Bethlenovým vlivem uherský sněm v Bratislavě připojení k české konfederaci. Dočasné úspěchy českého stavovského povstání se začaly díky aktivitě habsburské zahraniční politiky hroutit v první polovině roku 1620. Smlouvou o neutralitě mezi Katolickou ligou a Protestantskou unií (3.7.1620) došlo k politické izolaci českého stavovského povstání a díky španělské finanční pomoci i k rychlému vojenskému nástupu Habsburků. Po kapitulaci rakouských stavů 20.8.1620 bylo v září připraveno vojenské tažení spojených císařských a ligistických vojsk z Podunají na Prahu. K rozhodujícímu střetnutí došlo na Bílé hoře

8.11.1620, kde bylo stavovské vojsko poraženo a dne 9.11.1620 obsazena i Praha. Český král Fridrich V. Falcký emigroval. Vlády se ujali Ferdinandovi císařští místodržící Karel z Lichtenštejna (v Čechách) a František z Dietrichštejna (na Moravě). Vůdcové českého stavovského povstání – pokud neemigrovali – byli internováni a 21.6.1621 na pražském Staroměstském náměstí popraveni. Porážka českého stavovského povstání měla pro celý český národ katastrofální následky. Znamenala posílení habsburských centralizačních a absolutistických snah. Došlo k přesunům v třídní mocenské struktuře státu, k obnovení výsadního postavení katolické církve, k přerozdělení feudálního pozemkového vlastnictví (konfiskace) a k dalším změnám v hospodářském organizmu státu (podlomení moci měst). Důsledky byly patrny i v oblasti kultury.