české stavovské povstání

Politologie / Vojenství

Odboj českých stavů v letech 1618–1620, dovršující téměř stoletý zápas s centralizačními a absolutistickými snahami Habsburků v Čechách. Bylo důsledkem vleklé středoevropské hospodářské a politické krize začátkem 17. století a zároveň součástí velkého mezinárodního konfliktu – třicetileté války. Odpor stavovské opozice, především šlechty, byl motivován bojem za náboženskou svobodu. Stavovská opozice se pokusila nahradit slabou sociální základnu spojením se zahraničím (Protestantskou unií, Nizozemím, Anglií), odkud očekávala hmotnou, vojenskou a politickou podporu. České stavovské povstání začalo defenestrací dvou místodržících (V. Slavaty, J. Bořity z Martinic) z oken české kanceláře na Pražském hradě dne 23.5.1618. Poté byla ustavena prozatímní vláda 30 direktorů (po 10 z panského, vladyckého a městského stavu), která ihned zahájila vojenské (viz též česká válka) a politické akce, hlavně oficiální jednání s Unií. Dne 2.5.1619 se k českému stavovskému povstání připojila i moravská šlechta, Lužice a Slezsko. Dne 31.7.1619 byla stavy schválena nová ústava, jíž byl český stát změněn v konfederaci rovnoprávných zemí v čele s volitelným panovníkem. Ke konfederaci se 16.8. připojily i rakouské stavy. 19.8.1619 byl sesazen Ferdinand II. z českého trůnu. Dne 26.8.1619 čeští stavové zvolili králem vůdce protestantské Unie v Německu Fridricha V. Falckého, který byl spřízněn s anglickým a dánským králem i nizozemským místodržícím Mořicem Oranžským. České stavovské povstání získalo současně i podporu v Uhrách, kde sedmihradský kníže G. Bethlen využil krize habsburské politiky v českých zemích a vpadl na Slovensko. V lednu 1620 vyhlásil pod Bethlenovým vlivem uherský sněm v Bratislavě připojení k české konfederaci. Dočasné úspěchy českého stavovského povstání se začaly díky aktivitě habsburské zahraniční politiky hroutit v první polovině roku 1620. Smlouvou o neutralitě mezi Katolickou ligou a Protestantskou unií (3.7.1620) došlo k politické izolaci českého stavovského povstání a díky španělské finanční pomoci i k rychlému vojenskému nástupu Habsburků. Po kapitulaci rakouských stavů 20.8.1620 bylo v září připraveno vojenské tažení spojených císařských a ligistických vojsk z Podunají na Prahu. K rozhodujícímu střetnutí došlo na Bílé hoře 8.11.1620, kde bylo stavovské vojsko poraženo a dne 9.11.1620 obsazena i Praha. Český král Fridrich V. Falcký emigroval. Vlády se ujali Ferdinandovi císařští místodržící Karel z Lichtenštejna (v Čechách) a František z Dietrichštejna (na Moravě). Vůdcové českého stavovského povstání – pokud neemigrovali – byli internováni a 21.6.1621 na pražském Staroměstském náměstí popraveni. Porážka českého stavovského povstání měla pro celý český národ katastrofální následky. Znamenala posílení habsburských centralizačních a absolutistických snah. Došlo k přesunům v třídní mocenské struktuře státu, k obnovení výsadního postavení katolické církve, k přerozdělení feudálního pozemkového vlastnictví (konfiskace) a k dalším změnám v hospodářském organizmu státu (podlomení moci měst). Důsledky byly patrny i v oblasti kultury.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 23. 4. 2024
Autor: -red-

Odkazující hesla: Adam z Valdštejna, Albrecht z Valdštejna, Benjamin Fruwein, bitva na Bílé hoře, Bohuchval Berka z Dubé, Česká republika, defenzor, Ferdinand II. z rodu Habsburků, Hans Ulrich von Eggenberg, Jan Adam Čejkovský z Víckova, Ján Jesenský, Jan Kirchmajer z Rejchvic, Jan Šultys z Felsdorfu, Jednota bratrská, Jindřich Matyáš Thurn, Johann Aldringen, Karel starší ze Žerotína, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Ladislav Velen ze Žerotína, Matyáš Borbonius, Matyáš z rodu Habsburků, Melchior Khles, Nosticové, Oldřich Gerštorf z Gerštorfu, Pavel Michna z Vacínova, Praha, protireformace, Redernové, Šimon Vokáč, Václav Budovec z Budova, Václav Maštěřovský z Jizbice, Václav Vilém z Roupova, Zvíkov.