drama

[Řečtina], základní literární druh (vedle lyriky a epiky). Zvolené téma sděluje výhradně přímými promluvami a jednáním dramatických postav, popřípadě scénickými nebo režijními poznámkami. V důsledku zaměření na scénickou realizaci se děj podává ve formě aktuální přítomnosti a prostřednictvím dialogu. Monolog (samomluva) má jen epizodickou funkci. Námětem dramatu bývá zpravidla vyhrocený konflikt. Prostřednictvím dialogu je buď děj předváděn přímo před divákovýma očima, takže jej divák prožívá jako bezprostřední svědek (dramatický, tj. předváděný čas se pak kryje s časem děje samého), nebo jde o dialog narativní (vyprávěcí) povahy (sděluje se jím něco, co se událo dříve). Drama může být psáno prózou (činohra) i veršem (veršované drama), někdy je deklamováno s hudebním doprovodem (melodram), jindy zpíváno (zpěvohra, opera, hudební drama). Výstavba dramatického děje se obvykle vyrovnává se zásadami dramatických jednot, formulovaných Aristotelem, ale označených za zákon v renesanci a především ve francouzském klasicismu. Podobně z Aristotela vychází také pojetí kompoziční výstavby děje, konfliktu a charakterů, které bylo postupně doplněno do pětistupňového schématu: expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofa. Dramatickému ději někdy, zvláště v antice, předchází jako samostatný vstupní celek prolog (předehra), který uvádí do následujícího děje podobně jako expozice nebo slouží k vyjádření obecných nadčasových či estetických postojů autora (Aischylos

, J.W.Goethe

, B. Brecht

). Obdobně může být drama zakončeno epilogem (dohrou), závěrečným dějovým celkem nebo proslovem k divákům (zvláště antické a středověké drama). V evropské tradici se nejčastěji užívá žánrová diferenciace podle povahy konfliktu: tragédie, komedie, tragikomedie. V antice se k těmto základním žánrům řadilo satyrské drama, žánrové formy frašky (atellana, mímos, pantomímos). Ve středověku se vyvinula hra církevní, mystérium, moralita, mirakulum, k nim se vytvořily jejich komediální protiklady: farce, sottie, formy mezihry (interludium). Podle volby tématu se rozlišuje biblické drama (čerpá ze Starého a Nového zákona), historické drama, měšťanská truchlohra (zvláště v Německu: G.Lessing, F.Schiller

), dramatická báchorka. Na žánrové diferenciaci se podílí také metoda dramatické výstavby (analytické drama, psychologické drama). Rozlišení žánrů se řídí také celkovým tvarem a výběrem prostředků v dramatu, například loutková hra, commedia dell'arte, monodrama (tvoří ji prakticky monolog jediné dramatické postavy), vaudeville ap. Drama se liší též podle povahy konfliktu, například drama intrik nebo drama prostředí, patří sem také osudové drama. Některé žánry charakterizuje počet dějství (aktovka), popřípadě počet celovečerních dílů, například trilogie (J.Vrchlický

, Z.Fibich

: Hippodamie), tetralogie (R.Wagner

: Prsten Nibelungův). Na vývoji dramatické struktury se významně podílejí také prostředky epizace (středověké drama, epické divadlo) nebo naopak lyrizace (lyrické drama, veršované drama, montáž). Formování dramatických žánrů ovlivňuje v každé době také dobový společenský a v neposlední řadě literární kontext (klasicistické drama, žánr lidové hry, improvizované drama, školské drama, antidrama, absurdní divadlo), některé žánry jsou proto vázané pouze na jistou národní divadelní kulturu (japonsky kabuki, španělsky auto sacramentale, francouzsky proverb). Žánrové diferenciaci podléhají také díla hudebně dramatická (opera, opereta, singspiel, muzikál, hudební komedie, hra se zpěvy, patři sem také balet, pantomima, revue).