zen-buddhismus

Zenový buddhismus, jedna z forem buddhismu. V hinduismu a buddhismu znamená „zen“ označení pro „soustředěné rozjímání“, meditaci. „Zen“ je japonským ekvivalentem čínského „čchan“ a sanskrtského „dhjána“. Zenový buddhismus spojuje dhjánu s praxí „satori“ – neočekávaným osvícením, tj. odhalením moudrosti Buddhy v individuálně přetvořeném vědomí člověka. Zenový buddhismus se objevil v Číně v 6. století, odtud pronikl do dalších zemí, zejména Vietnamu a Koreje a v 12. a 13. století do Japonska. V současnosti má asi 10 miliónů přívrženců, z toho 9 miliónů v Japonsku. Od tradičního (máhajánového) buddhismu se liší svéráznou pragmatizací svého učení, jehož filozofické základy tvoří iracionalismus a mystika, spojené se zvláštní oblibou paradoxů, o nichž jejich stoupenci meditují. Tíhne k bezprostřednosti, učení se podává „od srdce k srdci“, snaží se o přímý kontakt s duchovní podstatou člověka, je nezávislý na písemných znacích a formách (slovech, poučkách) a osvícení dosahuje obratem k vnitřnímu světu člověka. V Japonsku je organizován v mnišských řádech, avšak vedle nich existuje i světský zenový buddhismus, který byl v 19. a 20. století šířen zejména D. T. Suzukim (1870-1966). V deformované podobě existuje tzv. beatový zen, spojený s užíváním narkotik a různých psychologických praktik a rozšířený v 50. a 60. letech v západní Evropě a USA. Spojuje se s některými proudy v psychoterapii (psychoanalýzou) i praxí v „brain-washing“ (vymývání mozků). Tzv. křesťanský zen existuje v rámci katolického modernismu. Módní zen-buddhismus je jednou z forem úniku od reálných životních problémů.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 21. 10. 2005
Autor: -red-

Odkazující hesla: abstraktní expresionismus, Chan Šan, Fluxus, Jack Kerouac, Jan Kubíček, japonské výtvarné umění, Kitaro Nišida, Miloš Kim Houdek, Nágárdžuna, satori, Suiseki, zenová filozofie.