zenová filozofie

Filozofie

Buddhistický systém vzniklý z čínského čchan-buddhismu, jehož cílem je prožití vnitřní zkušenosti (satori, sambodhi – v evropském významu nejčastěji jako osvícení) vedoucí k poznání sebe samého. Vnitřní zkušenost, ke které je adept zenové filozofie veden mimorozumovou, alogickou cestou, je bezprostřední a nepopsatelná. Základní cviky jsou duchovní koncentrace, dechové techniky ap. V některých sektách meditují žáci též o tzv. koanu, který jim uloží mistr. Koan je krátká průpověď s logicky nevyřešitelným problémem. Mnozí žáci se léta „obětují“ řešení koanu, aby dosáhli prostřednictvím jeho „pochopení“ osvobození. Na Západě se stal známým především japonský mistr D. T. Suzuki (*1870 – †1966). Byl zaníceným propagátorem východoasijského zenového mysticismu, radikálním odpůrcem a kritikem západního „vědeckotechnického utopismu“. Prosadil se v myšlení s vlnou tzv. beatové generace a obdobím jeho konjunktury byla 60. léta 20. století. Zenová filozofie podněcovala „rebely“ k odmítavému postoji vůči amerikanizaci (racionalizaci, technologizaci, odcizení) života a myšlení, byla případem nemilitantního, absolutně vypjatého odmítnuti společnosti čerpajícího z ne-křestanského náboženství zen-buddhismu. V 60. letech filozofové stále pozorněji naslouchali diagnózám ze strany „východního“ myšlení a stále více uznávali, že jedině „východoasijská terapie“ je s to vyřešit neduhy západní civilizace (E. Fromm, M. Heidegger). Tvrdili, že západní myšlení nemůže na cestě „pravého poznání“ pokročit ani o krok dále, neopustí-li své principy vybudované na zkoumání přírody a boha, nikoliv společnosti a člověka. Šlo jim o odvržení „logu panství“ a „mocenského myšlení“. Východní (buddhistické, džinistické, hinduistické) myšlení se naproti tomu snažilo vždy proniknout „závoj májin“, tj. vrstvu „nepravého vědění“, iluzí. Zenová filozofie napadá západní myšlení tím nejostřejším způsobem v jeho samotné podstatě a radikalizuje nejen stanoviska raného buddhismu, ale i pozice jeho pozdějších radikalizaci (mádhjamika, jógačára). Zen začíná tam, kde začíná mlčení, kde končí logická komunikace, a tak je na Západě jen negativistickým nábožensko-filozofickým novotvarem. Zenová interpretace problémů vůbec a globálních problémů zvláště je působivá: apeluje na změnu myšlení, na změnu hodnotové orientace západního světa, zdůrazňuje potřebu znovuobjevení, znovunalezení „přirozeného lidství“ v každodenním životě. Ladí tak s mnoha koncepcemi současného filozofického myšlení (kierkegaardovského nebo nietzscheovského či heideggerovského typu). Zenová filozofie podržuje ideu „transcendování všech dualismů“, její emancipační úsilí chce být absolutní, usiluje o absolutní osvobození, včetně osvobození od boha. Na pozadí západní filozofie se tak přiřazuje do linie hledání nové transcendence, vystupuje v roli jedné z forem „náboženství bez boha“ a má v kontextu současné vědomí pseudokritický, nábožensko-romantioký charakter. Ten se nejzřetelněji ukazuje na naturalismu a programovém iracionalismu zenové filozofie, který je dováděn až do důsledků naturalistického mysticismu. Požadavek „tichého ztotožně ní“ se skutečností v její „takovosti“ nelze v současné společnosti chápat jinak než romanticky. Viz také zen-buddhismus.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 12. 3. 2007
Autor: -red-

Odkazující hesla: buddhistické výtvarné umění.