biologie

Biologie

[Řečtina] bios = život + logos = věda, souhrn věd o živé přírodě, často označovaných jako biologické vědy. Předmětem zkoumání biologie je život jako zvláštní forma pohybu hmoty, struktura a funkce živých soustav na všech úrovních jejich organizace (viry, jednobuněčné a vícebuněčné organismy, populace a společenstva organismů), vztah živých soustav k živé i neživé přírodě, druhové bohatství organismů a jejich význam v biosféře, rozmnožování živých jedinců, jejich individuální vývoj (ontogeneze), vznik a vývoj života na Zemi (fylogeneze). Úkolem biologie je poznání podstaty života a základních biologických zákonitostí s cílem využít je pro potřeby lidstva. Termín biologie zavedl roku 1802 J. B. Lamarck a nezávisle na něm Ch. L. Treviranus. Biologie se obvykle dělí na biologii obecnou (shrnuje poznatky všech biologických věd a formuluje nejobecnější teorie o zákonitostech života), biologii soustavnou (která studuje jednotlivé skupiny organismů) a biologii užitou. Do obecné biologie se řadí hlavně anatomie, morfologie, fyziologie, embryologie a biologie vývoje, molekulární biologie, genetika a molekulární genetika, cytologie, histologie, taxonomie, ontogénie, fylogénie, evoluční biologie, ekologie a parazitologie. Do soustavné (systematické) biologie se řadí hlavně virologie, mikrobiologie, botanika, zoologie a antropologie. Do užité biologie se řadí lékařství, veterinární lékařství, agrobiologie, potravinářská biologie a lesnictví. Hraničními obory jsou hlavně biochemie, biofyzika, bionika a biomatematika. V souvislosti s pronikáním člověka do vesmíru vznikly nové obory: kosmická biologie (studující vliv faktorů kosmického prostoru na živé organismy) a exobiologie (studující možnosti existence života ve vesmíru). Biologické vědy souvisejí na jedné straně s vědami o neživé přírodě (zejména s fyzikou a chemií), na druhé straně s vědami společenskými, zejména při studiu člověka jako bio-sociální jednotky. V obecných biologických teoriích se projevují a často střetávají různé filozofické směry, zvláště materialistický a idealistický. První biologické poznatky se vyvíjely v závislosti na praktických potřebách primitivního člověka (lov a chov zvířat, obdělávání půdy). Ucelenější biologické koncepce vznikly ve starověku, zejména v souvislosti se starověkým lékařstvím (Hippokrates, Dioscorides, Plinius Starší, Galenos z Pergamu) a s filozofií (Aristoteles). Ve srovnání s tehdejší matematikou, fyzikou a astronomií byly tyto koncepce velmi primitivní (například teorie o samoplození). Biologie jako věda vznikla až v renesanci, kdy vliv církevního dogmatismu byl postupně nahrazován empirickým poznáním v duchu principů F. Bacona a racionalistickým přístupem R. Descarta. Biologie ve svých počátcích vycházela hlavně z poznatků botaniky a zoologie. Anatomické poznatky rozvinul A. Vesalius, na našem území J. Jesenský. W. Harvey objevením krevního oběhu roku 1628 položil základ fyziologii. V 17. století vznikly první vědecké společnosti: roku 1645 anglická Královská společnost (Royal Society), v roce 1668 francouzská Akademie věd (Académie des Sciences), v Rusku v roce 1724 Petrohradská akademie věd a umění. Začaly vycházet první vědecké časopisy. K. Linné vytvořil systém třídění všech živých organismů a zavedl dodnes používanou binomickou nomenklaturu druhů. Konstrukce mikroskopu vedla R. Hookeho k objevu buňky, A. van Leeuwenhoeka k rozpoznání mikroorganismů. Na základě poznatků mikroskopické struktury rostlin a živočichů vyslovili J. E. Purkyně, M. J. Schleiden a T. Schwann buněčnou teorii o složení živých organismů. Experimentální vyvrácení starověké teorie samoplození F. Redim a L. Spallanzanim znamenalo poznání kontinuity života cestou rozmnožování jedinců, formulovanou již W. Harveyem v roce 1651 jako „omne vivum ex ovo“ (živé pouze z vajíčka, tj. živé jen z živého). Myšlenku o proměnlivosti i o možném vývoji živé přírody vyslovil G. L. L. Buffon. První, ještě nedokonalou vývojovou teorii podal J. B. Lamarck. Teprve teorie Ch. Darwina o vzniku druhů přirozeným výběrem vysvětlila mechanismus fylogenetického vývoje a znamenala obrat v celé soustavě biologického myšlení. Zakladatelem moderní nauky o dědičnosti (genetiky) se stal J. G. Mendel objevem zákonů o dědičnosti znaků. K rozvoji biologie přispěli i čeští a slovenští vědci, mezi nejznámější patří J. E. Purkyně, který jako jeden z prvních přispěl k formulaci buněčné teorie, zavedl termín protoplazma. Ve 20. století byla objevena struktura kyseliny deoxyribonukleové (DNA), vedoucí k objasnění genetického kódu a k rozvoji molekulární biologie. Po prvních desetiletích 21. století byl přečten celý genom člověka a další objevy přinesly možnost snadné manipulace v molekulární biologii, vedoucí k rozmachu laboratorních manipulací s DNA i RNA.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 20. 10. 2020
Autor: -red-

Odkazující hesla: agrobiologie, akustika, biologie buňky, biologie vývoje, druhá filozofie, evoluční biologie, fyziologie, geobiochemie, geomorfologie, kvantová biologie, matematická biologie, pícninářství, tekuté krystaly, teorie elit, zoologie.