dědičnost

Hereditas, [latina], obecně biologický jev, který zabezpečuje biologickou podobnost až shodnost znaků a vlastností rodičů a jejich potomků; udržení individuální a druhové specifity v průběhu generací. Podmiňuje schopnost organismu reagovat určitým způsobem na životní podmínky a na jejich změny. Podstatou dědičnosti je přenos dědičných vloh (genů) pohlavními buňkami při rozmnožování. Dědičné vlastnosti se začínají projevovat během vývoje jedince, a to v souladu s funkcí jednotlivých genů, dědičných informací, jejichž soubor vytváří genotyp jedince. Dědičné informace, geny, jsou uloženy v genetickém kódu (pořadí nukleotidů) v řetězci molekuly deoxyribonuklové kyseliny (DNA ). Odtud jsou enzymaticky přepisovány do řetězce informační molekuly ribonukleové kyseliny (RNA), která v průběhu syntézy bílkovin umožňuje překlad genů do jejich konečné formy, speciální bílkoviny. DNA je základní složkou chromozómů; je však obsažena i v něktérých mimojaderných strukturách, například v mitochondriích a chloroplastech. – Hlavní metodou studia dědičnosti u rostlin a živočichů je křížení (hybridizace). Podle lokalizace DNA v buňce se rozlišuje dědičnost jaderná (dědičnost chromozómová) a dědičnost mimojaderná (dědičnost mitochondriová, dědičnost plastidová, dědičnost cytoplazmatická). Podle způsobu přenosu dědičných znaků z rodičů na potomstvo se rozlišuje dědičnost mendelovská, která je ve shodě s principy Mendelových zákonů, dědičnost pohlavně vázaná, při níž příslušné geny jsou umístěny v pohlavních chromozómech dále dědičnost polygenní, při níž je znak dědičně podmíněn činností souboru genů malého tyčinku (polygenů). Viz také deoxyribonukleová kyselina; gen; chromozóm.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 26. 11. 2020
Autor: -red-

Odkazující hesla: antropogenetika, atavismus, biologie.