skepticismus

[Skeptycizmus, řečtina], obecně světonázorová a životní pozice, pro niž je charakteristické nedůvěřivé smýšlení, pochybovačnost. Ve filozofii gnozeologické stanovisko, zpochybňující nebo problematizující možnost pravdivého objektivního poznání (gnozeologický pesimismus). V tomto smyslu je skepticismus blízký agnosticismu. Dále každý světový názor, který hlásá nesmyslnost lidského bytí, věří v jeho absurditu a zastává nihilismus a iracionalismus. Skepticismus se projevuje v dějinách filozofie v různých formách a v různých stupních radikálnosti. – Ve starořecké filozofii představoval skepticismus filozofickou školu, jež vznikla mezi roky 300–200 př.n.l. a trvala až do 2. století. Jako stoikové a epikurovci usilovali i skeptikové o blaženost, avšak nikoli cestou poznávání světa, ale naopak rezignací na poznání. Zřeknutí se poznání má člověka uchránit před vzrušujícími vlivy vnějšího světa a klid mysli pak vede k blaženosti. Své názory, zpochybňující hodnotu poznání, formulovali skeptikové (podle Diogena Laertského Pyrrhon) do deseti „tropů“ (tezí), vycházejících vesměs z pozic relativismu a subjektivismu. Tato forma skepticismu vyjadřovala nejistotu a bezvýchodnost antické otrokářské společnosti v období jejího rozkladu. – Jinou povahu a úlohu měl tzv. novoskepticismus M. Montaigna a jeho žáka P. Charrona, který pomocí částečné obnovy antické skepse připravoval cestu francouzskému osvícenství. – Náboženská skepse P. Bayla a metodická skepse R. Descarta byly formami filozofické reflexe, jež otřásla strnulou pojmovou systematikou středověku a razila cestu vědeckého poznání. – Rysy skepticismu jsou vlastní mnoha filozofickým směrům současnosti. Novopozitivismus zpochybňuje světonázorovou úroveň poznání, pragmatismus snižuje pravdu na zužitkovatelnou užitečnost, „filozofie života“ nahrazuje vědecké a racionální postupy iracionalistickou intuicí, existencialismus hlásá nesmyslnost a absurditu lidské existence.