etruské výtvarné umění

Vyvíjelo se od 8. století př.n.l. a už od začátku bylo závislé na inspiraci řeckým umění

, jehož vývojové fáze sledovalo až do konce helénismu

, i když bez plného pochopení vnitřní struktury řecké formy. V 8. století patrná návaznost na tradici villanovské kultury

a vliv řeckého geometrického stylu (zejména v začátcích figurální plastiky). V 7. století se po fázi orientalizujícího stylu stalo řecké umění hlavním stimulem uměleckého vývoje v Etrurii

, podpo rovaným i rozsáhlým importem řeckého umění, zvláště malované keramiky, mimořádného rozvoje dosáhlo technické stavitelství (silnice, mosty, vodovody, fortifikace

, kanalizace, meliorace

) a od 4. století i urbanismus řešením měst s pravoúhlou sítí ulic. Monumentální architektura je reprezentována chrámy na vysokých pódiích s průčelnými schodišti a městskými domy, jejichž odrazem je i dispozice hrobek (tumuly

, kopulové a klenuté, tesané ve skále). Architektura, jejíž stavební principy jsou popsány u Vitruvia (toskánský řád

), je bohatě zdobena architektonickou plastikou a dekorativními články, nástěnnými malbami (zachovány v interiérech hrobek) převážně freskové techniky. Ikonografie

zahrnuje kult mrtvých, výjevy ze slavností, rituálních her, náboženskými a mytologickými náměty i krajinné motivy, nástěnné malířství, podobně jako malovaná keramika, vykazuje silné vztahy k jihoitalským řeckým umělcům, jejichž díly jsou patrně i nejlepší nástěnné malby a malované vázy. V etruském sochařství se mimo reliéfní a rytou keramiku (bucchero

) uplatňuje terakotová a bronzová architektonická i volná plastika s dokonalým zpracováním povrchu (římská vlčice, Mars z Todi, akrótérion Apollón z Vejí, busta L. I. Bruta

), aplikovaná na architektuře, sarkofázích

, stélách a urnách, charakterizovaná úsilím o postižení individuálních rysů a vrcholící v realistickém etrusko-římském portrétu (zájem soustředěn na obličej, tělo je podáno sumárně). Umělecké řemeslo reprezentuje drobná bronzová plastika, cisty

(schránky na kultovní a toaletní předměty) a zrcadla, využívá techniky lití, tepání, rytí, filigránu

a granulace

, rozšířena je i řezba ze slonoviny

. Pro etruské výtvarné umění je charakteristický regionalismus

a umělecká anonymita, expresivita a dynamické pojetí, hrubší provedení s výraznou tendencí postihnout individuální rysy (kontinuitní vývoj od raných kanop

s portrétními hlavami k pozdním portrétním sochám sarkofágů). Etruské výtvarné umění tvoří spojovací článek mezi řeckým a římským uměním, které ovlivnilo zejména v technickém stavitelství, architektuře (toskánský sloup, monumentální náhrobky) a sochařství (sarkofágy, realistické portréty).