etruské výtvarné umění

Výtvarné umění / Starověk

Vyvíjelo se od 8. století př.n.l. a už od začátku bylo závislé na inspiraci řeckým umění, jehož vývojové fáze sledovalo až do konce helénismu, i když bez plného pochopení vnitřní struktury řecké formy. V 8. století patrná návaznost na tradici villanovské kultury a vliv řeckého geometrického stylu (zejména v začátcích figurální plastiky). V 7. století se po fázi orientalizujícího stylu stalo řecké umění hlavním stimulem uměleckého vývoje v Etrurii, podpo rovaným i rozsáhlým importem řeckého umění, zvláště malované keramiky, mimořádného rozvoje dosáhlo technické stavitelství (silnice, mosty, vodovody, fortifikace, kanalizace, meliorace) a od 4. století i urbanismus řešením měst s pravoúhlou sítí ulic. Monumentální architektura je reprezentována chrámy na vysokých pódiích s průčelnými schodišti a městskými domy, jejichž odrazem je i dispozice hrobek (tumuly, kopulové a klenuté, tesané ve skále). Architektura, jejíž stavební principy jsou popsány u Vitruvia (toskánský řád), je bohatě zdobena architektonickou plastikou a dekorativními články, nástěnnými malbami (zachovány v interiérech hrobek) převážně freskové techniky. Ikonografie zahrnuje kult mrtvých, výjevy ze slavností, rituálních her, náboženskými a mytologickými náměty i krajinné motivy, nástěnné malířství, podobně jako malovaná keramika, vykazuje silné vztahy k jihoitalským řeckým umělcům, jejichž díly jsou patrně i nejlepší nástěnné malby a malované vázy. V etruském sochařství se mimo reliéfní a rytou keramiku (bucchero) uplatňuje terakotová a bronzová architektonická i volná plastika s dokonalým zpracováním povrchu (římská vlčice, Mars z Todi, akrótérion Apollón z Vejí, busta L. I. Bruta), aplikovaná na architektuře, sarkofázích, stélách a urnách, charakterizovaná úsilím o postižení individuálních rysů a vrcholící v realistickém etrusko-římském portrétu (zájem soustředěn na obličej, tělo je podáno sumárně). Umělecké řemeslo reprezentuje drobná bronzová plastika, cisty (schránky na kultovní a toaletní předměty) a zrcadla, využívá techniky lití, tepání, rytí, filigránu a granulace, rozšířena je i řezba ze slonoviny. Pro etruské výtvarné umění je charakteristický regionalismus a umělecká anonymita, expresivita a dynamické pojetí, hrubší provedení s výraznou tendencí postihnout individuální rysy (kontinuitní vývoj od raných kanop s portrétními hlavami k pozdním portrétním sochám sarkofágů). Etruské výtvarné umění tvoří spojovací článek mezi řeckým a římským uměním, které ovlivnilo zejména v technickém stavitelství, architektuře (toskánský sloup, monumentální náhrobky) a sochařství (sarkofágy, realistické portréty).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 6. 7. 2021
Autor: -red-

Odkazující hesla: foinické výtvarné umění, pravěké umění, římské výtvarné umění, směr umělecký.