helénistické výtvarné umění

[Helénystycké], pozdní fáze řeckého umění v období helénismu

ve 4.–1. století př.n.l., do poloviny 2. století navazovalo na klasické umění a s řeckou expanzí se rozšířilo po celém Středomoří, ve druhé etapě, omezující se na napodobování a kopie, nastal i pokles významu v souvislosti s přenesením výtvarných center do Říma

, v období rozkvětu se helénistický univerzalismus programově formoval v dlouhodobém vzájemném působení s místními, zvláště Orientálními tradicemi (Sýrie

, Egypt

, Malá Asie

) a pronikal až do Iránu

, Indie

a Černomoří. Syntéza námětů, myšlenek i formálních prvků se uplatnila při formování oficiálního kultovního a dvorského umění helénistických vladařů i lidového masového projevu. Vrcholnými díly helénistického výtvarného umění jsou oficiální oslavné reprezentace vladařů, podané v mytologickém rámci, formální vývoj helénistického výtvarného umění přešel od klasické uměřenosti k naturalismu

(zobrazování utrpení, smrti, vulgárnosti) i k projevům ryze formálního rázu. Architektura rozvinula především civilní stavitelství (vodovody, kašny, fontány, ódeia, gymnasia, stadia, agory) v přestavovaných i nově budovaných městech, politických, administrativních centrech a vladařských rezidencích a palácích s peristylovými nádvořími (Pergamon

, Antiocheia

, Alexandrie

). Urbanismus navazující na Hippodáma

uplatnil pravoúhlé řešení s pravidelnou sítí ulic, veřejnými (búleutérion

, ekklésiastérion

, Priéné

), obchodními (stoy, kolonády, Délos

) a technickými stavbami (maják na ostrově Faru) a divadly (Epidauros

, Priéné, Efesos

). Helénistická architektura uvolnila závazné normy klasického období, kombinovala a směšovala architektonické řády, původní tektonické články nabývaly dekorativní charakter. Malířství od 4. století obohatilo barevnou škálu a v souladu s koncepcí helénistického výtvarného umění usilovalo o charakterizaci, často se objevily mnohafigurové výjevy zasazené do krajinného nebo jiného prostředí, stoupl vliv divadelních dekorací. Od 4. století malířství zavedlo vlastní i vržený stín, užití lokálních barev, rozvinulo žánr a krajinomalbu, malované stély a nástěnné malby zachované v řemeslném provedení v římských vilách (Pompeje

) se od 2. století posunuly do dekorativní polohy grafického charakteru a využívaly různých typů perspektivy. Výraznější úroveň si uchovala knižní ilustrace a mozaika. V sochařství došlo k rozvoji řemeslné produkce monumentálních i drobných terakotových soch, glyptiky a portrétů fyziognomického, později i psychologického charakteru, koncem 4. století se vytvořil typ reprezentativní vladařské podobizny, závazný po celé helénistické období (Lýsippos

), do poloviny 2. století se helénistické sochařství obohacovalo místními vlivy (smrt Gallů

, visící Marsyás

), erotickými náměty (Satyr

a Hermafrodit

), naturalistickým žánrem (opilá stařena) a krajinářskými motivy (reliéf), vrcholným obdobím byl začátkem 2. století (Níké Samothrácká, vlys Gigantomachie z pergamského Diova oltáře). Po polovině 2. století převládl uvědomělý klasicismus s těžištěm v kopírování a napodobování starých tradic (Afrodíté Mélská). Po přenesení výtvarných center do Říma převažovaly formalistní projevy naturalistického charakteru (Láokoón

).