řecké antické výtvarné umění

Výtvarné umění / Antické Řecko

Až do helénismu bylo charakterizováno úzkým spojením řemesla a monumentálního umění, které lze podobně jako jiné rysy (například charakteristické ornamentální prvky – meandr) sledovat již od submykénské a protogeometrické fáze. Vedoucím uměleckým druhem byla architektura, zahrnující základní prvky řeckého antického výtvarného umění, které byly přenášeny i do ostatních druhů umění: racionalismus, umělecká působivost, smysl pro proporční vztahy a kompozici, vztah výzdoby a znázornění, analytické řazení prvků v organický celek určený kánonem, modulem a racionální estetickou normou harmonie částí, vedoucí ke kráse celku. Řecké antického výtvarné umění navázalo na krétskou a mykénskou kulturu, a to především po stránce řemeslně technických vymožeností (výroba váz, typ obydlí – megaron). Ve svých strukturálních principech se však od egejského umění zásadně odlišuje. Proti jeho naturalismu začínalo zdůrazňovat abstrakci, racionalismus a smysl pro proporční vztahy (geometrický styl). Od archaického období začínalo zároveň nabývat i reprezentačního a monumentálního rázu. Vrcholem řeckého antického výtvarného umění je klasické období, odrážející rozmach řeckých městských států, zejména činnost umělců pro athénskou polis: vychází z požadavků, představ a ideálů občanského kolektivu, jejichž všeobčanská platnost postupně nahrazuje přežívající, spíše aristokratické ideály. Klasické umění cílevědomě potlačuje individuální podobu, projevy duševního a citového života v souladu s názorem občanského kolektivu, v němž pouze obecné je krásné a individuální je odchylkou od ideální normy. Krize městských států ve 4. století př.n.l. narušila sepětí umělců (pracujících i pro neřecké objednavatele) s občanským kolektivem a jejich aktivní spoluúčast na životě společnosti. Po první vývojové etapě řeckého výtvarného umění antické (abstraktní pojetí geometrického stylu, trvající do konce 8. století př.n.l.) se prosazovala snaha o reálné zobrazení zejména lidské postavy. V úzké návaznosti na vázové malířství (ornamentální pásy, zvířata a lidské postavy v profilu) se rozvíjela malba votivních dřevěných a terakotových destiček (pinax), užívaných od 6. století př.n.l. i jako náhrobky. Pro období archaického umění (7.–6. století př.n.l.) je charakteristický rozvoj uměleckého řemesla (kovové nádoby, malovaná keramika) i umění v regionálních centrech a vliv uměleckého Egypta a Předního východu, uplatňující se v ornamentice (palma, lotos, sfinga, lev, gryf), v celkovém pojetí (zvláště v sochařství) i v technice a materiálech (slonovina). Do výzdoby pronikaly rostlinné stylizované prvky, rostl počet figurálních zobrazení, pro něž je charakteristické úsilí o názornost a zvládnutí podrobností, námětově vychází výhradně z mytologie (architektonická plastika, malířská výzdoba váz), jejíž výjevy jsou odrazem soudobého života a umožňují všeobecnou srozumitelnost, typizaci a zachycení nadosobních ideálů. Od 7. století př.n.l. se konstituovala monumentální architektura architrávového systému, nahrazující dřevěné prvky kamennými články (sloupy, kladí) při zachování struktury dřevěné architektury (metopy, triglyf). Formulovaly se dispoziční typy odvozené z megara a řecké architektonické styly – dórský (héraion v Olympu, tzv. Démétřin chrám v Paestu), iónský (héraion na Samu, Artemidin chrám v Efesu), později i korintský s trvalou tendencí k odlehčování hmot a zjemňování tvarů. Souběžně se vyvíjely nové formy sochařství a malířství vázané na architekturu (malované terakotové metopy, sochařská výzdoba štítů), v sochařství doznívala tradice primitivních idolů (xoanon) a během 7. století př.n.l. se objevovala volná kamenná plastika v monumentálním měřítku, zdobená výraznou, tónově chudou polychromií. Převažovalo frontální zobrazení s důrazem na zachycení detailů, uplatňované i na votivních terakotách a na drobné kovové plastice (bronz, tepaný a rytý plech na dřevěném jádru). Od konce 7. století př.n.l. dominovala monumentální plastika (kamenná nebo dutá, odlévaná z bronzu) zobrazující lidskou postavu jako hlavního nositele uměleckého výrazu, v 6. století př.n.l. se vyznačovala úměrným měřítkem a snahou postihnout krásu a zdatnost a vytvořit ideál člověka (nerozlišuje zobrazení boha a člověka). Kromě architektonické plastiky, rozvíjející zejména kompoziční řešení štítů, metop a vlysů (chrám Afain na Aigíně, pokladnice občanů Sifnu v Delfách), převládaly kúros a koré, reprezentující úsilí o realistické zobrazení postavy i drapérie a zvládnuté podání anatomických detailů. Vázové malířství archaického období reprezentuje zejména korintská a rhodsko-mílétská keramika a kovové nádoby zdobené tzv. kobercovým stylem (pásy rostlinných ornamentů a zvířat), od 6. století př.n.l. převažovala atická figurativní keramika prosazující po starší obrysové kresbě černofigurovou technikou (listrové postavy v profilu s rytými detaily na pozadí v barvě hlíny), která nahrazovala ornamentiku a dekorativní pásovou výzdobu s náměty hostin, pohřbů a atletických závodů. Kolem 525 př.n.l. se objevuje červenofigurová technika (postavy v barvě hlíny na černém listrovém pozadí), umožňující podrobnější vnitřní kresbu a akcentující pohyb a postoj postav, černofigurová technika přežívala u kultovních nádob (panathénajské amfory). Vrcholná díla z přelomu 6. a 5. století př.n.l. mají charakter monumentální malby. Pro archaické umění je charakteristický zájem o lidskou postavu, formování ideálního typu zobrazení bohů i lidí, tematické zaměření výhradně na vlastní epické a mytologické tradice a dosažení dokonalého kompozičního řešení, podání pohybu a postoje postav zejména v architektonické plastice a reliéfu (metopy, vlys). Architektura klasického období, soustředěná kromě malého počtu chrámů spíše na občanské stavby a urbanistické projekty (ódeia, gymnasia, stadia, divadla), se rozvíjela zejména v Athénách (Akropolis, Parthenón), Eleusíně, Delfách, Olympii a Délu (thésaury v podobě malých chrámků s bohatou výzdobou). V sochařství 5. století př.n.l. se uvolňovala archaická forma strnulé frontální postavy a jako reakce na pozdně archaickou manýru se konstituoval přísný styl (střídmější drapérie bez ornamentálních prvků, výrazná vážnost nahrazující stereotypní úsměv), východní vliv, vedoucí k jisté manýře a aristokratickému charakteru, mizí. Mramorová architektonická a bronzová plastika si uchovala zájem o pohyb (Myrón) a zachycení dramatické akce, například štítové kompozice Diova chrámu v Olympii (Lapithové a Kentauři, Pelopův závod s Oinomaem, metopy s pracemi Hérakleovými). Úsilí o zvládnutí monumentálního klidu i o postižení uvolněného postoje dokonalých proporcí, přirozeného pohybu a rozložení hmot vedlo v 2. polovině 5. století př.n.l. k harmonické vyrovnanosti klasického kánonu dokonalosti a symetrie (teoreticky formulovaný Polykleitův kánon ideální atletické postavy zobrazené v klidu s využitím kontrapostu) i k zobrazení postavy vyjadřující lidskost, důstojnost a schopnosti člověka (například Feidiás). Plastika zahrnovala kultovní sochy zhotovené mimo jiné technikou chrýselefantíny (nedochovaná Diova socha v Olympu) a sochy štítů, vysoký reliéf, zejména metopy, nízký vlys (například Parthenón). Koncem 5. století př.n.l. se objevil dekorativismus (transparentní drapérie) a archaizační tendence formalistického charakteru. Vázové malířství od poloviny 5. století klesalo na řemeslnou úroveň, nositelem kvality byly lékythy podávající uvolněným rukopisem pohřební výjevy, po relativním vzestupu v polovině 4. století př.n.l. produkce malované keramiky koncem 4. století př.n.l. končí. Architektura 4. století př.n.l. se soustředovala na městské a občanské stavby a urbanistická řešení. Malířství, známé pouze z literárního svědectví, směřovalo přímo k helénistickému projevu, rozvíjelo zejména nástěnné malby, využívalo několik vzájemně propojených prostorových plánů (Polygnótos) a bylo pod silným vlivem rozvíjejících se divadelních dekorací. Do sochařství (včetně soch bohů) pronikalo zobrazení individuálních rysů, afektivních hnutí, duševních a citových projevů (Skopás, Práxitelés) vyhrazených v archaickém a klasickém období pouze pro sochy barbarů, satyrů a kentaurů. Přes typovou podobiznu (filozof, voják) se formoval ideální portrét 5. století př.n.l., vrcholící v helénistickém období (Lýsippos). Umění 4. století př.n.l. je charakterizováno zjemnělým podáním jednotlivostí i celku, rozvojem zobrazení ženské postavy (Práxitelés) a pronikáním erotických námětů, bylo dovršeno pojetí volné sochy (Lýsippos) a souběžně se rozvíjel formální tradicionalismus, cílevědomě archaizující i navazující na archaické umění. Definitivně se oddělilo umělecké řemeslo od monumentálního umění. Další vývojovou etapou řeckého výtvarného umění antického je helénistické výtvarné umění.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 3. 10. 2013
Autor: -red-

Odkazující hesla: etruské výtvarné umění, římské výtvarné umění, směr umělecký.