řecké antické výtvarné umění

Až do helénismu

bylo charakterizováno úzkým spojením řemesla a monumentálního umění, které lze podobně jako jiné rysy (například charakteristické ornamentální prvky – meandr

) sledovat již od submykénské a protogeometrické fáze. Vedoucím uměleckým druhem byla architektura, zahrnující základní prvky řeckého antického výtvarného umění, které byly přenášeny i do ostatních druhů umění: racionalismus

, umělecká působivost, smysl pro proporční vztahy a kompozici, vztah výzdoby a znázornění, analytické řazení prvků v organický celek určený kánonem

, modulem a racionální estetickou normou harmonie částí, vedoucí ke kráse celku. Řecké antického výtvarné umění navázalo na krétskou a mykénskou kulturu

, a to především po stránce řemeslně technických vymožeností (výroba váz, typ obydlí – megaron

). Ve svých strukturálních principech se však od egejského umění zásadně odlišuje. Proti jeho naturalismu začínalo zdůrazňovat abstrakci, racionalismus a smysl pro proporční vztahy (geometrický styl). Od archaického období začínalo zároveň nabývat i reprezentačního a monumentálního rázu. Vrcholem řeckého antického výtvarného umění je klasické období, odrážející rozmach řeckých městských států, zejména činnost umělců pro athénskou polis: vychází z požadavků, představ a ideálů občanského kolektivu, jejichž všeobčanská platnost postupně nahrazuje přežívající, spíše aristokratické ideály. Klasické umění cílevědomě potlačuje individuální podobu, projevy duševního a citového života v souladu s názorem občanského kolektivu, v němž pouze obecné je krásné a individuální je odchylkou od ideální normy. Krize městských států ve 4. století př.n.l. narušila sepětí umělců (pracujících i pro neřecké objednavatele) s občanským kolektivem a jejich aktivní spoluúčast na životě společnosti. Po první vývojové etapě řeckého výtvarného umění antické (abstraktní pojetí geometrického stylu, trvající do konce 8. století př.n.l.) se prosazovala snaha o reálné zobrazení zejména lidské postavy. V úzké návaznosti na vázové malířství (ornamentální pásy, zvířata a lidské postavy v profilu) se rozvíjela malba votivních dřevěných a terakotových destiček (pinax

), užívaných od 6. století př.n.l. i jako náhrobky. Pro období archaického umění (7.–6. století př.n.l.) je charakteristický rozvoj uměleckého řemesla (kovové nádoby, malovaná keramika) i umění v regionálních centrech a vliv uměleckého Egypta

a Předního východu, uplatňující se v ornamentice (palma, lotos, sfinga, lev, gryf

), v celkovém pojetí (zvláště v sochařství) i v technice a materiálech (slonovina

). Do výzdoby pronikaly rostlinné stylizované prvky, rostl počet figurálních zobrazení, pro něž je charakteristické úsilí o názornost a zvládnutí podrobností, námětově vychází výhradně z mytologie

(architektonická plastika, malířská výzdoba váz), jejíž výjevy jsou odrazem soudobého života a umožňují všeobecnou srozumitelnost, typizaci a zachycení nadosobních ideálů. Od 7. století př.n.l. se konstituovala monumentální architektura architrávového systému, nahrazující dřevěné prvky kamennými články (sloupy, kladí) při zachování struktury dřevěné architektury (metopy

, triglyf

). Formulovaly se dispoziční typy odvozené z megara a řecké architektonické styly – dórský

(héraion

v Olympu, tzv. Démétřin chrám v Paestu

), iónský (héraion na Samu, Artemidin chrám v Efesu

), později i korintský s trvalou tendencí k odlehčování hmot a zjemňování tvarů. Souběžně se vyvíjely nové formy sochařství a malířství vázané na architekturu (malované terakotové metopy, sochařská výzdoba štítů), v sochařství doznívala tradice primitivních idolů (xoanon

) a během 7. století př.n.l. se objevovala volná kamenná plastika v monumentálním měřítku, zdobená výraznou, tónově chudou polychromií. Převažovalo frontální zobrazení s důrazem na zachycení detailů, uplatňované i na votivních terakotách a na drobné kovové plastice (bronz, tepaný a rytý plech na dřevěném jádru). Od konce 7. století př.n.l. dominovala monumentální plastika (kamenná nebo dutá, odlévaná z bronzu) zobrazující lidskou postavu jako hlavního nositele uměleckého výrazu, v 6. století př.n.l. se vyznačovala úměrným měřítkem a snahou postihnout krásu a zdatnost a vytvořit ideál člověka (nerozlišuje zobrazení boha a člověka). Kromě architektonické plastiky, rozvíjející zejména kompoziční řešení štítů, metop

a vlysů

(chrám Afain na Aigíně

, pokladnice občanů Sifnu v Delfách

), převládaly kúros

a koré

, reprezentující úsilí o realistické zobrazení postavy i drapérie

a zvládnuté podání anatomických detailů. Vázové malířství archaického období reprezentuje zejména korintská a rhodsko-mílétská keramika a kovové nádoby zdobené tzv. kobercovým stylem (pásy rostlinných ornamentů a zvířat), od 6. století př.n.l. převažovala atická figurativní keramika prosazující po starší obrysové kresbě černofigurovou technikou (listrové postavy v profilu s rytými detaily na pozadí v barvě hlíny), která nahrazovala ornamentiku a dekorativní pásovou výzdobu s náměty hostin, pohřbů a atletických závodů. Kolem 525 př.n.l. se objevuje červenofigurová technika (postavy v barvě hlíny na černém listrovém pozadí), umožňující podrobnější vnitřní kresbu a akcentující pohyb a postoj postav, černofigurová technika přežívala u kultovních nádob (panathénajské amfory). Vrcholná díla z přelomu 6. a 5. století př.n.l. mají charakter monumentální malby. Pro archaické umění je charakteristický zájem o lidskou postavu, formování ideálního typu zobrazení bohů i lidí, tematické zaměření výhradně na vlastní epické a mytologické tradice a dosažení dokonalého kompozičního řešení, podání pohybu a postoje postav zejména v architektonické plastice a reliéfu (metopy, vlys). Architektura klasického období, soustředěná kromě malého počtu chrámů spíše na občanské stavby a urbanistické projekty (ódeia

, gymnasia

, stadia

, divadla), se rozvíjela zejména v Athénách

(Akropolis

, Parthenón

), Eleusíně, Delfách

, Olympii

a Délu

(thésaury v podobě malých chrámků s bohatou výzdobou). V sochařství 5. století př.n.l. se uvolňovala archaická forma strnulé frontální postavy a jako reakce na pozdně archaickou manýru se konstituoval přísný styl (střídmější drapérie bez ornamentálních prvků, výrazná vážnost nahrazující stereotypní úsměv), východní vliv, vedoucí k jisté manýře a aristokratickému charakteru, mizí. Mramorová architektonická a bronzová plastika si uchovala zájem o pohyb (Myrón

) a zachycení dramatické akce, například štítové kompozice Diova chrámu v Olympii (Lapithové

a Kentauři

, Pelopův závod s Oinomaem, metopy s pracemi Hérakleovými). Úsilí o zvládnutí monumentálního klidu i o postižení uvolněného postoje dokonalých proporcí, přirozeného pohybu a rozložení hmot vedlo v 2. polovině 5. století př.n.l. k harmonické vyrovnanosti klasického kánonu dokonalosti a symetrie (teoreticky formulovaný Polykleitův kánon ideální atletické postavy zobrazené v klidu s využitím kontrapostu) i k zobrazení postavy vyjadřující lidskost, důstojnost a schopnosti člověka (například Feidiás

). Plastika zahrnovala kultovní sochy zhotovené mimo jiné technikou chrýselefantíny

(nedochovaná Diova socha v Olympu) a sochy štítů, vysoký reliéf, zejména metopy, nízký vlys (například Parthenón). Koncem 5. století př.n.l. se objevil dekorativismus (transparentní drapérie) a archaizační tendence formalistického charakteru. Vázové malířství od poloviny 5. století klesalo na řemeslnou úroveň, nositelem kvality byly lékythy

podávající uvolněným rukopisem pohřební výjevy, po relativním vzestupu v polovině 4. století př.n.l. produkce malované keramiky koncem 4. století př.n.l. končí. Architektura 4. století př.n.l. se soustředovala na městské a občanské stavby a urbanistická řešení. Malířství, známé pouze z literárního svědectví, směřovalo přímo k helénistickému projevu, rozvíjelo zejména nástěnné malby, využívalo několik vzájemně propojených prostorových plánů (Polygnótos

) a bylo pod silným vlivem rozvíjejících se divadelních dekorací. Do sochařství (včetně soch bohů) pronikalo zobrazení individuálních rysů, afektivních hnutí, duševních a citových projevů (Skopás

, Práxitelés

) vyhrazených v archaickém a klasickém období pouze pro sochy barbarů, satyrů a kentaurů. Přes typovou podobiznu (filozof, voják) se formoval ideální portrét 5. století př.n.l., vrcholící v helénistickém období (Lýsippos

). Umění 4. století př.n.l. je charakterizováno zjemnělým podáním jednotlivostí i celku, rozvojem zobrazení ženské postavy (Práxitelés

) a pronikáním erotických námětů, bylo dovršeno pojetí volné sochy (Lýsippos

) a souběžně se rozvíjel formální tradicionalismus, cílevědomě archaizující i navazující na archaické umění. Definitivně se oddělilo umělecké řemeslo od monumentálního umění. Další vývojovou etapou řeckého výtvarného umění antického je helénistické výtvarné umění

.