vídeňská škola dějin umění

Metoda dějin umění a jejich představitelů na vídeňské univerzitě (F. Wickhoff, A. Riegel, M. Dvořák

). Na začátku 20. století byla vlivným progresivním ohniskem rozvoje disciplíny. Kromě zvýšených nároků na vědeckost kritické metody patřila k hlavním zásadám školy idea nepřerušeného vývoje a rehabilitace uměleckých epoch považovaných dříve za úpadkové (pozdně římské umění

, manýrismus

, barok

). Za hlavní faktor vývoje považoval A. Riegel tzv. umělecké chtění, vnitřní nutnost, zakládající styl. Odmítal Semperův

mechanický determinismus ve prospěch relativní svébytnosti sféry umění. Vývoj formy se podle jeho představ odehrával mezi pólem haptickým (objektivním) a optickým (subjektivním). M. Dvořák přešel od pojetí ryze formového vývoje slohu k důrazu na vztah umění k ostatním formám duchovního života a na historickou určenost díla. Prostřednictvím žáků a následovníků měla vídeňská škola dějin umění mimořádný význam pro rozvoj dějin umění v Čechách (V. Birnbaum

, V. Kramář

, A. Matějček

).