Přemysl II. Otakar

Biografie / Panovníci českých zemí / Šlechta

*kolem 1233 – †26.8.1278, z dynastie Přemyslovců, od roku 1253 český král, druhorozený syn Václava I. a Kunhuty Štaufské. Původně určen k duchovnímu stavu, po smrti svého staršího bratra Vladislava byl roku 1247 jmenován markrabětem moravským. V letech 1247–1249 stál v odboji proti otci, užíval titulu mladý král, získal dočasně vládu nad větší částí státu. S podporou jihoněmeckých biskupů a rakouské šlechty se stal roku 1251 vévodou rakouským a uzavřel sňatek s Markétou Babenberskou (podle privilegia minus měly Babenberkovny nárok na rakouské dědictví). Vládu v Rakousku uhájil v boji s Uhry (mír roku 1254). Přemysl II. Otakar vytvořil rozsáhlou říši sahající až k Jaderskému moři. Získal země dědictví babenberského (roku 1261 Štýrsko), sponheimského (1269 Korutany, Kraňsko a vindickou marku) a stal se roku 1272 generálním kapitánem aquilejského patriarchátu. Expanze v alpských zemích byla spojena s boji s uherskými králi Bélou IV. (12.7.1260 bitva u Kressenbrunnu) a Štěpánem V. Přitom Přemysl II. Otakar několikrát opanoval část Slovenska s Bratislavou. Česko-uherská rivalita byla dočasně přerušena roku 1261 sňatkem Přemysla II. Otakara s Kunhutou (po Přemyslově rozvodu s Markétou Babenberskou). Přemysl II. Otakar připojil k Čechám po bojích s bavorskými Wittelsbachy roku 1266 Chebsko a patrně v roce 1273 Sušicko (Sušice snad byla již dříve opět součástí Čech). Vedl v letech 1254–1255 a 1267–1268 křížové výpravy do Prus. Na jeho počest byl hrad založen během výpravy pojmenován Königsberg (Králův vrch, Královec, dnes Kaliningrad). Jeho cílem bylo vytvořit v oblasti Prus a Litvy území pod českou vrchní (lenní) správou a získat zároveň pod svůj vliv polská knížata. Za vlády Přemysla II. Otakara vyvrcholily zásadní společenské proměny českého státu, který se přetvářel na vrcholně feudální centralizovanou monarchii s územně organizovanou feudální třídou (zemská obec, orgánem zemského práva byl zejména zemský soud). Rozmach Čech se opíral o rozsáhlou ekonomickou základnu, rozšiřovanou emfyteutickou kolonizací a přeměnou tradičních obchodních a správních center v města. V podmínkách rozpadající se staré hradské správní soustavy se střetávaly politické a majetkové zájmy panovníka a šlechty, která v té době dotvářela velká dominia (Vítkovci, Hrabišici, Markvartici, Ronovci). Přemysl II. Otakar při upevňování panovnické moci zakládal města (formování Starého Města pražského, Olomouce, založení Kolína, Uherského Hradiště, Čáslavi, Klatov, Vysokého Mýta, Loun, Kadaně, Malé Strany, Domažlic, Českých Budějovic, Poličky, Nymburka, Litovle), dostavěl nebo založil hrady (Bezděz, Nižbor, Poděbrady, dostavba Zvíkova, Křivoklátu). V městech vznikl jako zvláštní typ hradu středoevropský kastel (Kadaň, Písek). Přemysl II. Otakar zakládal zeměpanská města a hrady také v alpských zemích (Marchegg, Leoben). Upevňování panovnické moci naráželo na odpor šlechty, zejména od konce 60. let v alpských zemích. V Čechách patřili k opozičním rodům Vítkovci. V zahraniční politice vůči papežské kurii a římskoněmecké říši postupoval Přemysl II. Otakar kolísavě. Roku 1257 uznal za římskoněmeckého krále jak Richarda Cornwalského, tak Alfonse X. Moudrého, kteří spolu soupeřili o korunu. V 60. letech 13. století vystupoval spolu s papeži proti kandidatuře Konradina z dynastie Štaufů, ale roku 1268 určil za svého dědice (před narozením Václava II.) Fridricha (der Freidige), který byl ghibelliny pokládán za nástupce Štaufů. V roce 1273 Přemysl II. Otakar neuznal volbu Rudolfa I. Habsburského za římskoněmeckého krále, ale nezajistil si dříve podporu pro vlastní kandidaturu. Od roku 1273 se Přemysl II. Otakar dostával do zahraniční politické izolace v důsledku sblížení zájmů Rudolfa I. Habsburského, Anjouovců, Uher a feudálů ohrožených českou expanzí (Filip Sponheimský, goricko-tyrolská hrabata, arcibiskup salcburský). V roce 1276 vpadl Rudolf I. Habsburský do Rakouska a současně vypuklo povstání šlechty v alpských zemích a vzpoura části české šlechty (Vítkovci, Boreš z Rýzmburka). Přemysl II. Otakar se musel vzdát vlády ve všech zemích kromě Čech a Moravy (vídeňský mír 26.11.1276). Přes smluvené sňatky mezi Přemyslovci a Habsburky pokračovalo nepřátelství Rudolfa I. a uherského krále Ladislava V. proti Přemyslu II. Otakaru (podpora vítkovského povstání v čechách 1277), který zase získal za spojence některá severoněmecká a polská knížata. V novém boji roku 1278 byl Přemysl II. Otakar poražen a zabit v bitvě u Suchých Krut na Moravském poli. Po smrti Přemysla II. Otakara nastal v letech 1278–1283 v českém království stav faktického bezvládí, kdy syn a následník trůnu Václav II. byl teprve sedmiletý a jeho matka Kunhuta neměla patřičnou autoritu královské moci.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 30. 12. 2021
Autor: -red-

Odkazující hesla: babenberské dědictví, Béla IV., Boreš z Rýzmburka, Bruck an der Mur, Čachtice, David Prachař, Filip Sponheimský, Fridrich der Freidige, Habsburkové, Jan Paricida, Jindřich IV. Probus, Kaliningrad, Kraňsko, Krems an der Donau, Kressenbrunn, Ladislav IV. Kumán, Leoben, Marchegg, Markéta Babenberská, Martin Růžek, Menhardovci, Milota z Dědic, Moravské pole, Opavsko, Ota Braniborský, Praha, Přemyslovci, Ptuj, řád německých rytířů, rakouské alpské země, Rakousko, Richard Cornwallský, Rudolf I. Habsburský, Špilberk, Sponheimové, Štěpán V. z dynastie Arpádovců, Suché Kruty, Týřov, Václav I., Václav II. z dynastie Přemyslovců, Vídeň, vídeňský mír, vídeňský mír, vindická marka, Vladislav, z Tasova, Záviš z Falkenštejna, zeměpanské hrady, Zittau, Zvíkov.