emoce

[Latina], hnutí mysli, projevující se jako situačně podmíněné prožívání skutečnosti v dimenzi příjemné – nepříjemné (libé – nelibé) v bohatě rozčleněných modalitách chování, doprovázených fyziologickými změnami v organismu. Emoce, zaměňované často s podřazenou kategorií citů, představují specifický proces a stav, jehož podstatou je subjektivní odraz reality ve všech svých protikladných vztazích při proměnlivé intenzitě prožitků (polarita emocí). Jsou stavem vzrušení, charakterizovaným emocionální zkušeností, vnějším chováním a fyziologickými změnami. Psychologické významy emocí mohou být duševní stavy cítění doprovázené motorickými projevy (gestikulace, mimika), excitované stavy mysli doprovázející zaměřenost individua (city, nálady, sentimenty), afektivní procesy, dezorganizované odpovědi organismu na vnější situaci (emocionální zkraty) ap. Emoce jsou samoregulujícím funkčním stavem organismu i mechanismem bezprostřední odpovědi na komplex působících podnětů. Emocionální procesy plní zejména úlohy specificky aktivační či tonizující (stenické emoce zvyšují psychické potence) a tlumicí či inhibiční (astenické emoce snižují psychické potence); dále plní funkce regulační (vyvolání příklonu či odklonu od působícího podnětu) a organizující (ovlivnění jednáni na základě emocionálního stavu). Jako subjektivní odraz biologických a sociálních kvalit podnětů tvoří emoce dynamický systém v sepětí s potřebami, a to v polaritě libostí a nelibostí, příklonu a odklonu a v úrovni specifické aktivace organismu. Polarita emocí vykazuje určité vztahy charakterizované protikladností emocí, jež může ústit do emocionální ambivalentnosti (současné prožívání dvou protikladných emocí vyvolávající emocionální konflikt). Biologicky specifickou kategorii tvoří dialektika strachu a agrese. – Poruchy emocí spočívají v jejich nedostatečné, popřípadě nepřiměřené intenzitě a délce trvání, v nedostatečné diferencovanosti a nevyrovnanosti jejich průběhu. Ve své pestrostí jsou většinou kladeny do souvislosti s predispozicí celkové psychické lability, v jejímž kontextu je utvářen fenomén emocionální lability. Studium tohoto jevu přispělo k osvětlení etiopatogeneze emocí a vyvolalo spor o oprávněnosti jejich členění na emoce nižší (vitální) a vyšší (společensky podmíněné). – Emoce jsou předmětem výzkumu psychologie, lékařství a zoopsychologie (fyziologie emočních struktur zvířat). Psychologie se zabývá především vlastnostmi, dynamikou, výrazem a klasifikací emocí (afekty, nálady, city), zatímco lékařství studuje emoce v rámci fyziologie jejich vzniku (regulace viscerálních složek emocí autonomním nervovým systémem, vliv endokrinních faktorů) a patologie průběhu (deprese, emocionální labilita).