Slovenské povstání 1848-49

Politologie

První ozbrojené vystoupení Slováků za národní sebeurčení, které bylo součástí revoluce v letech 1848-1949 a vyvrcholením slovenského národního hnutí 1. poloviny 19. století. Navazovalo na národně emancipační konstituční snahy slovanských národů v habsburské monarchii. Myšlenka organizovat ozbrojené povstání za vydobytí národních práv proti hegemonismu maďarské konstituční vlády Uherska se poprvé objevila v koncepci boje slovanských národů v habsburské monarchii za rovnoprávnost na Slovanském sjezdu v Praze v červnu 1848. Ozbrojené povstání se mělo opírat o spolupráci, materiální a politickou podporu Čechů a jižních Slovanů. Bezprostředně bylo slovenské povstání vyvoláno událostmi během společenských a konstitučních přeměn v habsburské monarchii v roce 1848. Hlavní příčinou bylo úplné negování slovenského národa v tzv. březnových konstitučních zákonech, které širokým omezováním práv a svobod a ochranou feudálního majetku zabezpečovaly politickou, hospodářskou, mocenskou, a tím i nacionální hegemonii maďarských vládnoucích tříd v Uhrách, jejich realizování spolu s perzekucí hlavních představitelů slovenského národního hnutí znemožnilo šíře rozvinout národní revoluční akce na území Slovenska. Vedoucím orgánem slovenského povstání se stala Slovenská národní rada, založená 16.9.1848 ve Vídni, jejímiž hlavními představiteli byli L. Štúr, J. M. Hurban a M. M. Hodža a vojenskými odborníky zejména čeští vlastenci B. Bloudek, B. Janeček, F. Zach. Průběh slovenského povstání měl 3 relativně samostatné fáze – zářijové povstání roku 1848, zimní výpravu v letech 1848-1949 a letní výpravu roku 1849 – z nichž každá měla zvláštní charakter a odehrála se za specifické politické nebo vojenské situace. Zářijové povstání 1848 se uskutečnilo 19.–28.9.1948, kdy základní dobrovolnický sbor, čítající okolo 400 mužů, přešel z Moravy na Slovensko a obsadil několik pohraničních obcí. 19. 9. byla na národním shromáždění v Myjavě veřejně Slovenskou národní radou vypovězena poslušnost maďarské vládě a jejím úřadům a proklamována samostatnost slovenského národa. Za dané politické a vojenské situace však zářijové povstání nemělo proti přesile císařských a maďarských domobraneckých jednotek naději na úspěch a dobrovolnický sbor se stáhl zpět na Moravu. V dalších dvou výpravách byly slovenské dobrovolnické jednotky již součástí císařské armády potlačující maďarskou revoluci. Zatímco zimního tažení se snažili slovenští političtí představitelé využít pro širokou národně buditelskou misi a pro vytvoření základů národní politické správy, při letní výpravě byli členové Slovenské národní rady od činnnosti dobrovolnického sboru podstatně izolovanější. Složitá cesta štúrovců při hledání spojenců pro slovenský národně osvobozenecký boj, která je přivedla k dočasnému spojenectví s kontrarevoluční vídeňskou vládou, se ukázala jako historicky mylná, což po porážce revoluce přiznali i vůdcové slovenského povstání včetně L. Štúra. Vídeňská vláda nesplnila žádný ze základních požadavků, které byly cílem slovenského povstání, a jí nastolený kontrarevoluční absolutistický režim přinesl všestranné zhoršení podmínek pro řešení základních sociálních, politických a národních problémů Slovenska.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 24. 7. 2007
Autor: -red-