slovenský jazyk

Jazykověda

Slovenština – západoslovanský jazyk typologicky blízký češtině; národní jazyk Slováků. Má podobu spisovnou, která se užívá v oficiálním styku, v literatuře a ve sdělovacích prostředcích a jež je předmětem školské výuky, a nářeční (tři hlavní nářečí: západoslovenské, středoslovenské, východoslovenské); v běžném styku se užívá hovorové podoby. Podobně jako čeština má slovenský jazyk hlavní přízvuk na první slabice, u samohlásek rozlišuje kvantitu (a-á, e-é, i-í, y-ý, o-ó, u-ú; zvláštní postavení má ä, které označujeme jako široké e a vyskytuje se jen po p b, m, v a ô, označující dvojhlásku uo), souhlásky podle způsobu tvoření dělí na a) závěrové (p, b, t, t; d, d, k, g, m, n, ň, b) polozávěrové (c, č, dz, dž), c) úžinové sykavé (s, z, š, ž) a třené (v, f, ch, h, j, d) kmitavé (r; variantou je dlouhé slabikotvorné ŕ), e) bokové (l, měkké ľ, variantou je dlouhé slabikotvorné ĺ) a řadí je do znělostních dvojic (p – b, t – d, c – dz ap.). Tvarosloví je flexívní (deklinační systém sedmi pádů, tři rody, životnost u maskulin; konjugační systém pěti slovesných tříd, tři slovesné časy, rozlišení vidů). Slovenský jazyk měkčí ve výslovnosti d, t, n před e, uplatňuje rytmické krácení (u slabik, obvykle koncovek, následujících za dlouhou slabikou), na rozdíl od češtiny má jednodušší pravopis (například zjednodušení předpon s- a z-) i tvarosloví (jednotný tvar přechodníku, jednotná koncovka plurálu v minulém čase a podmiňovacím způsobu). – Čeština a slovenština se začaly oddělovat v 10. století, slovní zásoba a některé gramatické jevy (druhá palatalizace, změna tl, dl v l prokazují příbuzné rysy s jihoslovanskou skupinou a s polštinou. Spisovná podoba slovenského jazyka je založena na nářečí středoslovenském, formovala se od poloviny 19. století. Do té doby se jako spisovný jazyk užívala čeština, do níž pronikaly prvky slovenského lexika. Již koncem 18. století se A. Bernolák pokusil vytvořit spisovný jazyk na základě tzv. kulturní západoslovenštiny (bernolákovština, psal jí například J. Hollý), ale pevné základy spisovné slovenštiny poskytly teprve práce L. Štúra a jeho družiny. V roce 1851 byla štúrovská slovenština, vytvořená na základě tzv. kulturní středoslovenštiny, po úpravě M. M. Hodži a M. Hattaly přijata za spisovný slovenský jazyk; o spisovnou kodifikaci se zasloužil S. Czambel. Hlavním zdrojem spisovného jazyka v 19. a na začátku 20. století byla slovensky psaná umělecká literatura, zejména realistická próza, plný rozvoj stylů slovenského jazyka nastal až po roce 1918 (první kodifikace pravopisné normy v roce 1931) a hlavně po roce 1945 díky rozmachu vědecké činnosti. Viz také slovakistika.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 13. 7. 2024
Autor: -red-

Odkazující hesla: slovakistika.