hinduismus

Nejrozšířenější nábožensko-filozofický systém v Indii, který lze historicky pokládat za výsledek syntézy indoevropských a předárijských prvků, slučující odkaz védského období s prvky bráhmanismu a indické theosofie v polyteisticky

akcentovaném nazírání světa. Formoval se od konce 1. tisíciletí př.n.l. na základě různých náboženských představ a kultů. Ve svém souhrnu se hinduismus stal společensko ekonomickým systémem, jehož podstatou je především příslušnost ke kastě a rodině (hinduistou se člověk nestává, nýbrž rodí) spojená s dodržováním daných předpisů v rámci náboženského přesvědčení. Základem hinduismu je staroindické učení o řádu a zákonitosti (dharma

), činu a odplatě (karma

), neubližování (ahinsa

) a vysvobození (mókša

). V čele panteonu je trojice bohů (trimúrti

) Brahma

– stvořitel, Višnu

– udržovatel a Šiva

– ničitel, zvláštní postavení zaujímá Šivova manželka Párvatí

(Durga, Kálí). Z dalších bohů jsou významní Ganéša

, Káma

, Sarasvatí

i množství lokálních bohů (Džagannáth). Uctíváni jsou i hrdinové eposů (Ráma

jako vtělení Višnua, Hanumán

, Ardžuna). V symbolickém vyjádření mají bohové svá jízdní zvířata tzv. váhany (Šiva býka Nandina

, Višnu orla Garudu

). S kulty bohů je spojeno uctívání řek (Ganga, Jamuna, Sarasvatí), hor, rostlin, zvířat, soch bohů a jejich symbolů (jóní

, lingam

). Základní náboženské spisy jsou védy

aj. posvátné knihy bráhmanismu, kultovním jazykem je sanskrt

. Jedinými strážci a vykladači náboženských předpisů jsou bráhmani

. Základními směry hinduismu jsou višnuismus a šivaismus (bhakti

, bhaktismus

). Mytologické propracování postav jednotlivých bohů je nejzřejmější v myšlence avatárů

, tj. zrození či převtělení božstva na zemi spojované s postavou Višnua (nejznámější z deseti avatárů Višnua jsou Ráma

a Kršna

). Důležitou součástí hinduismu je akceptování čtyř ideálních (resp. idealizujících) etap života, tzv. ášramů

(spočinutí), brahmačárin (chlapec žijící po obdržení posvátné šňůry v celibátu a věnující se studiu), grhastha (muž, který vstoupil do manželského svazku a stal se hospodářem), vánaprastha (muž odcházející po spatření svých vnuků do lesů jako poustevník) a sannjásin (muž dokonale osvobozený od pout světa, putující světem bez domova). Ve středověku vznikaly sekty zdůrazňující pouze jeden z aspektů hinduismu (šaktismus, tantrismus). Na přelomu 8.–9. století založil Šankara

tzv. monistickou védántu

. Neoddělitelnou součástí hinduismu, který obrazně i fakticky přenesl bezprostřední moc obětního rituálu na modlitby, oslavné obřady a poutě na posvátná místa (Varánasí, soutok Jamuny, Gangy a podzemní Sarasvatí), nahradil význam bráhmanů vyplývající ze znalosti rituálu jejich nedotknutelnou svatostí, pramenící ze znalosti starých nábožensko-filozofických textů. Moderní reformní hnutí uvnitř hinduismu jsou jen zčásti zaměřena nábožensky. Některé si kladou politické cíle (árjasamádž, brahmasamádž), jiná mají misijní charakter v důsledku reakce na expanzi křesťanství (Rámakrišnova mise, Vivékánanda).