védánta

[Sanskrt, konec, završení véd], uttara mímánsa – objektivně idealistický systém indické filozofie, který filozoficky zakládá náboženství. Védanta navazuje na upanišady. První systematický výklad védánty je v díle Védántasútra (za další klasická díla platí Bhagavadgitá a upanišady). Nejvýznamnějším zpracováním systému védánty je dílo Šankarovo a jeho žáků (do 11. století ), nazývané advaita-védánta (nedualistická védánta). Další rozvoj védánty představuje Rámanudža a jeho žáci (do 18. století ). Šankara hlásal existenci neosobního, absolutního ducha (brahma), který je konečným a jediným základem bytí. Podle Šankary je lidská duše totožná s brahma a je jeho projevem. Brahma je charakterizováno jednotou bytí, vědomí a klidem, blažeností. I hmotný svět je empirickým projevem brahma, ale je zdáním, iluzí (mája) brahma. Vnější svět není pravdivý, empirismus je nižším stupněm poznání. Na vyšším stupni poznání člověk dospívá ke svobodě a ke sjednocení s brahma. Tato vyšší pravda je mimologická, je zjevením na základě véd a upanišad. Rámanudža zpopularizoval Šankarovo učení: hmotný svět a lidská duše jsou částmi brahma, nejsou proto pouhou iluzí. Příčinou závislosti člověka na hmotném světě není nevědomost (jako u Šankary), ale nedostatek lásky (bhakti) k bohu. Při úplném věnování se bohu se člověk s pomocí božstva osvobozuje od této závislosti. Rámanudža odsuzoval kastovní zřízení. V novověku na védántu navazují Ráj Ramohan, Rámakrišna, Aurobindo Ghoš, Vivékánanda. Rádhakrišnan, Bhagavan Dás a jiní. Védánta ovlivnila i filozofii A. Schopenhauera.