indoperská literatura

Literatura

Perská poezie a v menší míře i próza vzniklá v 11. až 20. století v indickém prostředí a ovlivněná hinduistickou kulturou. Dnes se považuje za součást národní literatury Indie a Pákistánu, ale i Íránu, kde však pro své neíránské zvláštnosti není přijímána bez výhrad. Rozvíjela se na dvorech indických muslimských panovníků, zejména sultánů dynastie Chaldží („indický papoušek“ Amír Chusrau Dihlaví, †1325, a Hasan Dihlaví, †1328), Tughlakovců (Badr-e Čáčí, †1346) a nejvíce za Velkých Mughalů (lyrici Také Auhadí j-1630, Kalím Kášání †1651, Tálib Ámulí, †1627). Dokonalou syntézu íránské a indické tradice představuje lyrika Faizího (†1595). Hlavním představitelem vyumělkovaného „indického stylu“ (sabk-e hindi) v perské literatuře, vyznačujícího se květnatostí dikce a přemírou složitých básnických ozdob, byl v poezii Muhammad Husain Nazírí, †1612, a v próze Muhammad Táhir Zuhúrí, †1615. V 17. století se častěji vyskytuje filozofická a mystická tematika se snahami o sblížení hinduismu a islámu (princ Dárá Šikoh †1658, jeho tajemník Čandar Bhán Brahman, †1622, princezna Zébunnisá, †1702). Za britské koloniální nadvlády v 19. a 20. století píší básníci dvojjazyčně – persky i urdsky (A. Ch. Ghálib, M. Ikbál). Rozvoj novoindické literatury po 2. světové válce vytlačil perštinu z indické literatury úplně.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 13. 3. 2007
Autor: -red-