hindská literatura

Literatura

Historie, literatura, prvopočátky má v apabhramšovém pisemníctví 8. až 13. století n.l. V 11. století vznikaly hrdinské zpěvy ve středověkých dialektech. V 15.–17. století převažovala poezie náboženská, blízská lidu, opěvující Kršnu (Súrdás) a Rámu (Tulsídás), a milostná v náboženském rouše. Mystik Kabír (*1440–†1518) se pokusil o syntézu hinduismu a islámu. 16.–18. století bylo ve znamení dvorní formalistické lyriky. Do poloviny 19. století byla hindská literetura psána v literárních dialektech. Po roce 1850 vznikala v konfrontaci s evropskými vlivy v moderní spisovné hindštině próza a drama moderního typu a sekulární poezie, vyjadřující lásku k vlasti a kritizující společenské zlořády. Zakladatel moderních žánrů byl Hariščandra Bháraténdu. Ve 20. letech 20. století nastoupil převážně lyrický směr romantický (Sumitránandan Pant, Súrjakánt Tripáthí Nirálá), hlásající ideály krásné přírody, dokonalého člověka a spravedlivé společnosti. Druhá jeho větev tíhla k mysticismu. Zároveň se rozvíjel kritický realismus (průkopník Prémčand), od 30. let progresivismus (Jašpál) a vedle něho psychologizující směry (Džainéndrakumár). V poezii od 40. let začala dominovat nová lyrika s protitradičními motivy (Saččidánand Híránand Vátsjájan Agjéj), v próze od 50. let nová povídka (Rádžéndra Jádav, *1929, Kamléšvar, *1933). V 60. letech se objevila tzv. nová povídka a lyrika, svérázná vše negující forma společenské kritiky, v 70. letech dominuje literární proud, snažící se o sblížení různých indických literatur.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 22. 9. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: novoindické literatury.