římskokatolická církev

Náboženství

Latinsky Sancta Romana Ecclesia (svatá církev římská) – největší křesťanská církev, hierarchicky organizovaná, v čele s papežem, jenž je zároveň hlavou státu Vatikán. Římskokatolická církev je charakteristická zejména jednotným doktrinálním a ideologickým systémem a kanonickým právem. Oficiální vnější formou je římskokatolická liturgie. Vedle centralistického správního systému (farnosti, diecéze) řídí nebo ovlivňuje další organizace (řády, řehole, politická, kulturní a osvětová sdružení). Činnost římskokatolické církve je řízena ústředními úřady ve Vatikáně (kongregace). Vývoj církve ovlivňují ekumenické koncily, na nižších správních úrovních synody. Římskokatolická církev se formovala v západní, latinské části římské říše; udržela se jako náboženství romanizovaného obyvatelstva i po jeho podrobení převážně ariánskými germánskými kmeny (barbarské říše v 5. století). Její pozice zesílila po pokřtění franského krále Chlodvíka (roku 496), v 6. století byl katolicismus přijat v Anglii a šířil se s podporou Franků do střední Evropy. Nejvyšší církevní autoritu na západě měl papež; jeho sepětí s vývojem západoevropského křesťanství se upevnilo v polovině 8. století, kdy se politicky sblížil s franskými Karlovci; Řím se v důsledku Pipinovy donace 754 stal centrem papežského (církevního ) státu a přestal být součástí Byzance. Obnovení titulu římských císařů na západě (800 Karel I. Veliký) neoslabilo postavení papežů. Odlišný vývoj západního a východního křesťanství vyvrcholil 1054 církevním rozkolem. Ve středověku měla římskokatolická církev mimořádný vliv na život celé společnosti (vyobcování z církve patřilo k nejtěžším trestům a zbavovalo člověka i ochrany světské moci). Byla ideologicky spjata s feudálními státy (obhajovala božský původ panovnické moci), ale zároveň usilovala o vlastní světskou moc. Její boj o prosazení primátu církve nad státem skončil ve 12. století konkordáty s římskoněmeckými, francouzskými a anglickými panovníky. Pro své liturgické, právní aj. potřeby organizovala školství (rozvoj středověké latiny a vzdělanosti na katedrálních školách a univerzitách ) a podporovala umění, byla oddělena od laiků (celibát a právní ochrana kněží), disponovala velkými finančními prostředky (desátky, donace, denár sv. Petra). Její oporou v boji proti středověkým herezím byly mnišské řády. Vrchol autority a moci římskokatolické církve ve nastal 12.–13. století. Od 14. století krizové jevy v římskokatolické církvi, které se vyhrotily za církevního schizmatu 1378-1417. Reformní hnutí v církvi a kritika římskokatolické církve přerostla začátkem 15. století v husitství, které poprvé ohrozilo mocenský monopol římskokatolické církve v západním křesťanství; definitivně jej ztratila začátkem 16. století v důsledku vzniku protestantismu. Od 16. století se římskokatolická církev stávala ideologickým a politickým spojencem konzervativních společenských sil (progresívnější roli při vytváření světového názoru nastupující buržoazie sehrály protestantské církve). Novým podmínkám se římskokatolická církev přizpůsobila reformně zaměřeným tridentským koncilem (1545-1563), který byl předpokladem k novému rozmachu katolicismu v období protireformace; římskokatolická církev se v tomto období rozšířila na další kontinenty. Laicizace společnosti od 18. a 1. poloviny 19. století a s ní související spory mezi církví a novověkým státem (sekularizace církevního panství, laicizace školství) oslabily pozici římskokatolické církve i v katolických zemích (Francie za francouzské buržoazní revoluce konce 18. století, Itálie v období sjednocování země v 19. století); na kritiku a nové myšlenkové a politické proudy reagovala římskokatolická církev konzervativně. Od 60. let 20. století prosazení nových reforem, zejména na 2. vatikánském koncilu; v liturgii došlo k úplnému uplatnění národních jazyků, byla zvýšena úloha laiků, omezeny historické zvláštnosti řádů, církev deklarovala nábožensky a politicky tolerantnější postoj ke světu.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 2. 8. 2020
Autor: -red-

Odkazující hesla: biskup, celibát, Erasmus Rotterdamský, gregoriánský chorál, liturgie, opat, Papež František, primas, unitářství.