psychologie náboženství

Jedna z oblastí religiologie

; psychologický směr založený na pokusech o vysvětlení náboženských jevů a kategorií prostřednictvím dílčích psychologických teorií a koncepcí. Formovala se koncem 19. a začátkem 20. století na základě prací W. Wundta

, T. Ribota

, W. Jamese

aj. V psychologii náboženství se vyčlenil tzv. světský a konfesionální směr, které jsou ideově spjaté. Filozofickou bázi světské psychologie náboženství tvoří idealistická pozice pozitivismu

, pragmatismu

, fenomenologie

apod.; konfesionální (křesťanská) psychologie náboženství vychází z teologie katolicismu

, protestantismu

a pravoslaví

a s apologetickými

záměry často využívá idealistické filozofie v interpretačním kontextu určitého psychologického směru (behaviorismu

, gestaltismu

, freudismu

). Praktickou úlohou konfesionální psychologie náboženství je nalézt efektivní prostředky výkladu, výchovy a upevnění religiozity.