determinismus a indeterminismus

Filozofie

Filozofie, učení zastávající protikladná stanoviska v otázce vzájemné podmíněnosti a příčinnosti jevů materiálního a duchovního světa. Determinismus uznává vzájemnou souvislost a příčinnou podmíněnost přírodních a společenských jevů za univerzální, zatímco indeterminismus platnost těchto zákonitostí omezuje nebo popírá. Ústředním jádrem determinismu je učení o příčinnosti jako o objektivní souvislosti jevů, v níž jeden jev (příčina) za určitých podmínek nutně vyvolává jev jiný (účinek). Formy determinismu se historicky mění, závisí na úrovni filozofického a přírodovědného poznání určité epochy. Determinismus připisoval význam i takovým formám objektivních souvislostí a vzájemných závislostí, jež nemohou být přímo charakterizovány jako kauzální, například korelace prostorové, časové, funkcionální, vztahy symetrie a asymetrie a další. Významnou úlohu ve vědě hrají korelace pravděpodobnostní, vyjadřované též ve formě statistických zákonů. Všechny druhy reálných vzájemných souvislostí však vznikají nakonec na základě univerzálně působící příčinnosti. Kauzálně podmíněny jsou i jevy nahodilé, pravděpodobné, vyjadřované statistickými zákony. Idea detrminismu a indeterminsmu prošla dlouhým vývojem. V antice ji nejvýznamněji vyjádřil atomismus, v novověku pak matematičtí myslitelé a přírodovědci (od Bacona a Galileiho přes Lomonosova a Laplacea až ke Spinozovi a francouzským materialistům 18. století). Přes jednotlivé prvky dialektiky trpěl však tento druh determinismu metafyzickou omezeností, nebo vycházel z klasické mechaniky 17.–18. století. Zákonitosti redukoval na přímou příčinnost, popíral objektivitu nahodilostí a mechanisticky chápal samotnou kauzalitu. Klasickou formulaci mechanického determinismu podal P. S. Laplace – odtud název laplaceovský determinismus. Tato podoba determinismu přecházela ve fatalismus a dostávala se do blízkostí mystické víry ve všeobecnou předurčenost. Čím složitější však byly formy pohybu hmoty, tím bezmocnější se ukazoval mechanický determinismus při pokusech je vysvětlit. Selhání metafyzického determinismu v oblasti organické přírody, v psychické činnosti a sociálním vývoji posilovalo pozice indeterminismu, jehož doménou byla vždy sféra vůle a rozhodování člověka, jeho volby a odpovědnosti za vlastní činy. Indeterminismus popíral objektivnost příčinných závislostí (tzv. ontologický indeterminismus) nebo pochyboval o poznávací ceně příčinného výkladu ve vědě (tzv. metodologický indeterminismus). Spor obou koncepcí se vyhrotil v průběhu 19. a 20. století. Jedinou podobu ideje determinismu, jež odpovídá soudobým pokrokům vědy a filozofického myšlení, je dialektický determinismus dialektického a historického materialismu. Jádrem marxistické koncepce determinismu je takové uznávání univerzální zákonitosti všech jevů, které spatřuje v principu všeobecných souvislostí jevů projev všeobecného vzájemného působení, uznává nekonečnou mnohotvárnost této souvislosti, doceňuje význam závislostí přímých a nepřímých, nutných a nahodilých, funkcionálních a pravděpodobnostních, v příčinném svazku spatřuje momenty vzájemného působení, diferencuje příčinnost a jinou zákonitost podle různých úrovní a forem pohybu hmoty. Zákonitost společenského života neznamená, že běh dějin je předem určen a že historická nutnost se realizuje jako nutnost osudová. Zákony společenského pohybu určují jen hlavní linii historického vývoje, avšak nepředurčují ani mnohotvárnost činnosti každého jednotlivce, ani konkrétní fyziognomii jednotlivých událostí. V chodu společenského vývoje se neustále rodí různé možnosti, jejichž uskutečnění v mnohém závisí na vědomí a tvůrčí činnosti lidí. Bádenská škola novokantovců omezovala platnost determinismu na oblast přírody a popírala jeho použitelnost v tzv. duchovních vědách. Novopozitivismus, pragmatismus a personalismus se snaží omezit determinismus na sféru logiky. Spor determinismu a indeterminismu se zostřil také v souvislosti s rozvojem kvantové fyziky. Ukázalo se, že princip klasického determinismu nelze použít na jevy mikrosvěta. Část filozofů a přírodovědců se snažila interpretovat zákony kvantové teorie v duchu indeterminismu a agnosticismu. Krizi mechanického determinismu vykládali jako zhroucení determinismu vůbec. B. Russell, H. Reichenbach a P. Frank tvrdili, že jakýkoli determinismus pozbyl vědecké hodnoty, protože axióm kauzality nelze verifikovat ani v rámci klasické fyziky: vztahy mezi pozorovanými fakty mají charakter statistické pravděpodobnosti. Charakteristickým projevem indeterminismu je tvrzení o svobodné vůli elektronu nebo o teleologii jako principu řídícího jedinečné jevy mikrosvěta. Idealistická teleologie představuje antideterministické učení, podle něhož jsou všechny procesy řízeny nemateriálním činitelem, který si klade cíle a jedná účelně. Pokrok vědy, zejména Darwinova teorie vývoje živé přírody, rozvoj kybernetiky, vytvoření teorie sebeřídících systémů zasadily těžké rány jak fatalismu a víře v předurčenost a potvrdily správnost všech zásadních hledisek pojetí determinismu.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 5. 3. 2023
Autor: -red-

Odkazující hesla: funkce, neofreudismus, svoboda a nutnost.