egejské výtvarné umění

Souhrnné označení umění v období 3. tisíciletí až asi 1100 př.n.l. v oblasti Kréty

, Řecka

, Kyklad

, Kypru

a části maloasijské oblasti (Trója

), zahrnuje konec eneolitu

a celou dobu bronzovou

(mínójská, heladská, kykladská, krétská a mykénská kultura) a končí v období dórského vpádu. Vývoj egejského výtvarné umění je ve 3. tisíciletí charakterizován paralelním vývojem oblasti a silným vlivem vyspělých kultur Anatólie

, Egypta

a Mezopotámie

, zejména v ikonografii

a uměleckých technikách (filigrán

, granulace

, fajáns

, email

, megatun). Na Kykladách

se rozvíjí geometricky stylizovaná mramorová plastika (ženské idoly

s polychromovanými

obličeji, figury hudebníků), v Řecku se koncem tisíciletí objevují z maloasijských vzorů odvozené paláce megaronového

typu (Tíryns

, Lerna), na pevnině převládá ornamentálně malovaná keramika (spirály), na ostrovech hlazená keramika s rytým dekorem a později i s plastickou výzdobou. Kréta, od neolitu se vyvíjející v úzké souvislosti s maloasijskými centry (kulty bohyně plodnosti, drobné figurky zvířat) a egyptským uměním (keramika, fajáns, kamenné nádoby, pečetidla

), se ve druhém mínójském období stává kulturním hegemonem

egejské oblasti, objevuje se vyspělá palácová kultura, rozvíjející architektura městského charakteru a palácové komplexy (Knóssos

, Mallia, Zakros, Faistos) jako orientované uzavřené dispozice s ústředním dvorem, sloupovými podporami, reprezentační západní částí s průčelím do dvora a svatyněmi v areálu. Výzdoba (freska

, štuk

) zahrnuje rostlinné a zvířecí motivy, mořskou faunu i mnohofigurové výjevy (dvorské hry, slavnosti, kultovní výjevy akrobatů s býky) volného a působivého projevu, akcentující dynamické pojetí a optický vjem reprodukovaných přírodních motivů (ryby, ptáci, sépie, delfíni, lovící kočky). – Krétské umění, volně spojené s kultem, zobrazuje postavy bez anatomického rozlišení ve štíhlém kánonu

a obvykle z profilu s úsilím o naturalismus, harmonické spojení kompozice s prostředím i snahou o monumentalitu. Sochařství reprezentuje drobná polychromovaná terakotová

a fajánsová plastika (kněžky, hadí bohyně, adoranti), reliéf (výjevy sarkofágu z Hagia Triady

s obětními a kultovními scénami), glyptika

a toreutika

, keramiku kamarský styl

s rostlinnými a zvířecími motivy na tmavém pozadí (palma, lilie, tulipán). V Řecku se ve 2. tisíciletí př.n.l. rozvíjí heladské umění v závislosti na mínójském (ovlivňované i maloasijskými vzory), charakterizované zejména mínójskou keramikou šedého a žlutého tónu a glyptikou. Od 16. století př.n.l. se na pevnině vyvíjí mykénské umění (ovládající od 2. poloviny 15. století př.n.l. egejskou oblast), směřující ke stylizaci a geometrizaci forem. Architekturu reprezentují paláce megaronového typu, fortifikace

, šachtové a komorové hroby, ojediněle se vyskytuje monumentální plastika (Lví brána a polychromovaná sádrová hlava z Mykén

). Sochařství je reliéfního

charakteru, malba a umělecké řemeslo se vyznačují výraznou obrysovou kresbou, schematizací přírodních motivů a úsilím o monumentalitu. Námětově zahrnují válečné a lovecké výjevy s vozy ve výrazném dynamickém pojetí (palácové fresky – kultovní a válečné výjevy v Mykénách, lovecké v Tíryntu, reliéfy a stély

, tausií

a niellem

zdobené dýky

), lineární keramika směřuje ke geometrizaci výzdoby. Egejské výtvarné umění od 2. poloviny 15. století př.n.l převažuje v egejské oblasti, později se šíří po Středomoří a koncem 12. století př.n.l. zaniká.