česká válka

Válečné protihabsburské akce v českém stavovském po vstání. Čeští stavové na svou stranu postupně získali pomoc ostatních zemí české koruny – stavů slezských i moravských a falckého kurfiřta Fridricha, kterého po smrti krále Matyáše (1619) zvolili českým králem (Fridrich V. Falcký). Odbojné české stavy podporovalo dále Nizozemí, sedmihradský vévoda G. Bethlen a konfederace rakouských a uherských stavů. Malou podporu poskytla Unie protestantských knížat v říši. Na straně Habsburků se války účastnil bavorský vévoda a Liga katolických říšských knížat. Vojenské operace byly zahájeny v létě 1618 v jižních Čechách. Po brněnském převratu 2.5.1619, kdy se připojila k českým stavům i Morava, přešlo stavovské vojsko do ofenzívy a v červnu 1619 ohrožovalo Vídeň. Nezískalo však podporu dolnorakouských stavů, ustoupilo a 10.6. byl stavovský generál Mansfeld u Záblatí poražen. K novému útoku na Vídeň došlo na podzim 1619. Opakovaná tažení námezdních armád vyvolala v Čechách v květnu 1620 četná selská povstání (Táborsko, Žatecko). V září 1620 převzalá vojenskou iniciativu císařská a ligistická vojska a zahájila tažení z Podunají na Prahu. Porážkou českého stavovského vojska v bitvě na Bílé hoře

8.11.1620 česká válka skončila.